Snagov pentru turisti 2 - Izvorani pivní odysea

 Snagov pentru turisti 2 - podvečerní procházka

Zatímco jsme si pekli šunky v přetopeném maxi taxi, kolem nás se odehrával Bukurešťský každotýdenní exodus. 7 hodin podvečer, pátek, pěkné počasí. Každý kdo má trochu rozumu vyrazí z města pryč. V dopravě jsme strávili přes hodinu a půl. (Na 35 kiláků docela úlet.) Nebyla by to ani tak zlá cesta, kdyby pan řidič neholdoval opravdu stupidním beatům 15 let vyběhaného techna a neměl sluchové problémy. Možná mám ty sluchové problémy já, kdo ví. Každopádně volume na jeho rádiu mi nedávalo možnost zabřednout do konverzace se sousedem ani se prospat. Alespoň jsem si vybalil dáreček a naplnil břich z veřejně kolujících zásob. Za cestu jsme platili 6Lei, což je velmi parádní cena.

Z kempu až na olympijský stadion

19:30 - příjezd do Marina Port & Resort kempul. Maxi taxíci nás vyložili přímo v kempu a musím přiznat, že to bylo velmi pohodlné. AIESECáři však mají tendenci všechno organizovat až příliš. Nemyslím jenom logistiku, zábavu, občerstvení, ale především informace a taky sami sebe. Jenže jim to fešákům občas (hodně často) nevyjde. Tak se stane, že skončíte v rezortu bez pořádného dopravního spojení, s minimem příležitostí se občerstvit a bez možnosti se vykoupat! Za tohle všechno plus masakrální sociální zařízení, neuklizený pozemek pro stanování a neschopnost veškerého personálu komunikovat v alespoň jednom mezinárodním jazyce, zaplatíte 10Lei (60Kč)/den. Respektive v našem případě 20Lei (120Kč) za noc, protože AIESECaři rozhodli, že se musíme druhý den v 9 ráno vrátit zpátky do Bukurešti.

S Tautisem jsme se přijeli vykoupat, zakalit a podívat po okolí. Zeptali jsme se Roxany, kde je ten nejbližší obchod, ve kterým si můžeme nakoupit buřta a chlazenýho beera. Ta nás usadila s tím, že by to mohli vědět místní, že ona to neví. (V kontext toho, že nám před odjezdem říkala, že tam je všechno k dispozici je to obrat o více než 100 stupňů.) "Poděkovali jsme jí" za její rady a vydali se do improvizovaného baru (rozuměj chlaďák u nějž stojí děda s otvírákem) pro informace. S mou omezenou znalostí rumunštiny jsme z dědy vypáčili lokaci nejbližšího obchodu a přibližnou vzdálenost - 3km. Není to sice přímo v místě, ale není to zas tak daleko. Zahájili jsme tedy náš první turisťák.

"...a vydali se do improvizovaného baru (rozuměj chlaďák u nějž stojí děda s otvírákem) pro informace."

Svižným tempem jsme vyrazili dreapta, in face, stnga, přesně jak nám stařík poradil. Narazili jsme na první odbočku doleva, na druhou, ale žádnej krámek jsme nepotkali. Zato jsme potkali bandu cyklistů, jednoho ultra maratonce a filmové studio. Pro sichr jsme se zeptali vrátného "Unde magazim?" a "distancia?". Vypadli z něj další 3km a hrubý popis cesty. Obešli jsme tedy prostory studia a narazili na olympijskou vesničku. Tedy ona to nebyla vesnička, spíš jen komplex sportiv multifunctional. Z popisků jsme se dozvěděli, že plavecká hala, ledová plocha i sportovní hala, společně se zázemím, tady vyrostli jako tréningový komplex pro sportovce účastnící se olympiády v Sydney 2000. Opravdu nádherné nové stavby s futuristickou architekturou, o které je očividně velmi dobře postaráno. Jen škoda, že jsou vystavěny v totální pustině. Nejbližší vesnice je 2km, jak nám ochotně pověděli přítomní strážci. Čímž nás zároveň nasměrovali k cíli naší cesty - místního obchodu.

Pokec s půlkou vesnice

Po více než 5 kilácích v nožičkách a o hodinu později, než jsme původně předpokládali jsme se ocitli na prahu civilizace. Narazili jsme na obydlí skutečných lidí. Byly to luxusní vily z doby na přelomu devadesátých let, kdy si podvodní restituenti vydělávali špinavé peníze a mohli si dovolit téměř cokoliv. Mnohé pozemky zely prázdnotou, některé vily byly jen rozestavěné za neproniknutelnou bariérou živého plotu, jiné obývali skuteční mafiáni. Vysoké ploty, kamenné či zděné zídky, ocelová vrata, kamerové systémy a několikapatrové obludy prvotního kapitalistického rádoby-designu lemovaly přístupovou cestu do osady Izvorani. Abysme si trochu zvedli náladu a upřesnili si naši polohu, zeptali jsme se na cestu...Týpek akorát vycházel z baráku. Fajnová košile, moderní sestřih, tak 40-50 let, očividně nervozní. Zkusil jsem to na něj Rumunsky, jako vždycky. On si hned všiml, že nejsu zdejší a začal lámaně anglicky popisovat cestu k nejbližšímu Magazínul. Hned jak nasedl do svého teréního vozu jsme s Tautisem tipovali, kolik lidí asi zabil. Shodli jsme se na 7.

"Zastavil jsem jednu stařenku a optal se jí jak je to s tím magazínul. Seskočila z pedálů a dala se do vyprávění"

Stavení pomalu začala připomínat normální vesnickou architekturu a lidi kolem nás jezdili na kolech. Panoval poměrně čilí ruch. Zastavil jsem jednu stařenku a optal se jí jak je to s tím magazínul, co má být tady za rohem. Seskočila z pedálů a dala se do vyprávění - nechtěli jsme jí přerušovat, tak jsme jen kývali hlavou a já hádal - "Tady magazínu zavřený. Být tu další magazínul. Vpravo pak vlevo a pak zase vlevo. Je to kousek". Byla na kole, to je pro ní kousek všude. Poděkovali jsme jí a popřáli sanetate (zdravíčko). To už ale stavěl další cyklista a začal se ptát co hledáme. Tož jsem mu zas nalámal pár rumunských slovíček. Odpověď byla tentokráte v angličtině - "14cm napravo. 14m. tady ten obchod před vámi na křižovatce je zavřený. Pěšky tam dojdete za 10 minut." To už na nás hulákal z dálky, protože sekundoval svojí ženě na zdravotní vyjížďce. Byli jsme z toho všeho moudrý jak ukulele, ale aspoň jsme na křižovatce zabočili správně.

A pokud si myslíte, že tady už na nás čekalo pivo, tak se šeredně mýlíte. Týpek si spletl nejen jednotky, ale především čísla. Na to nás upozornili místní co obírali hruškový strom u jedné z vil.
"Jo jo, magazínul je tamhle za kostelem. Musíte rovně a doleva pak znova doleva. Pak kolem kostela a tam už to vpravo uvidíte." Super takže tak 1400metrů :-) Zabředli jsme do lehkého hovoru s klasickou tématikou odkud jsme a co tu děláme. Na cestu jsme dostali pár hrušek a obligátní sanetate.

Tam a zase zpět...

Těsně před vytouženým obchodem, do kterýho jsme dorazili už téměř po západu slunce nás ještě napadl jeden zbloudilý čokl. Tautis z nich má ještě větší strach než já, tak se kryl za mým báglem a oba jsme tajně doufali, že ho ta místní 100letá paní dokáže uklidnit. Nakonec z toho bylo jen drsné štěkání, ale i tak nás to docela vylekalo. Místní psi nejsou zrovna beránci.


Haleluja - po dvou hodinách na cestě, zpocení a žízniví jsme konečně dosáhli svého cíle. Magazinul Mixt v srdci vesničky Izvorani. Jediný otevřený obchod na míle daleko. 10*URSUS plechovek, malý snack pro holistrovo hladové bříško a mohli jsme razit nazpátek.

Ušetřené peníze: 20 Lei
Nachozené kilometry: 12km
Turistický zážitek:  K nezaplacení!