Přes Transalpinu do Čech
Tak už je to tady...Po 10 měsících testování pro Ubisoft jsem se nasytil vysněného jobu a je třeba se vydat zase o kus dál. Nebudu zapírat, že mi bude chybět můj tým a vůbec pracovní prostředí, které mi Bukurešťský Ubisoft poskytoval. Mnozí z vás se divili, proč jsem se rozhodl odcestovat a žít v zemi, kterou si mnozí pletou s Bulharskem. Pracovat ve městě, jež si většina plete s Budapeští. Dokonce rodinní příslušníci byli zděšení, že se vydávám na východ, místo toho abych se po úspěšném absolvování vysoké školy vydal na západ. Všechny co byli ochotni naslouchat jsem poučil o svých důvodech a vím, že většina z vás to pochopila a celé rumunské dobrodružství mi přála štěstí a zdraví. Jak jsem předeslal, jedná se o poslední záznam. Místo toho abych zde orodoval, vzpomínal a patetizoval ještě o něco více než v prvním odstavci, rozhodl jsem se přidat k dobru naše poslední cestování a fotky z té nejúžasnější cesty přes hory, kterou jsem kdy absolvoval.
Definitivní rozhodnutí o opuštění Rumunského pracovního trhu padlo v červenci. Dokončil jsem práci na Ghost Recon Future Soldier a splnil si svůj dětský sen. Kromě toho mi končila půlroční smlouva a bylo na čase se poohlídnout po něčem novém. Od července jsem tedy trávil hodiny a hodiny na pracovních portálech a sháněl další příležitosti. Ještě ten samý měsíc mě kontaktovali z Chongqingu a nabídli mi práci učitele angličtiny v Číně.
Což nás přivádí do současnosti. Po úmorných 4 měsících se vízová mašinérie dostala do bodu, ve kterém není na výběr a já musím zpět do CR abych si víza vyzvedl. Ze dne na den jsem ukončil pracovní poměr a začal shánět nejvýhodnější let. Michal s Petrem, kteří mi poskytli dočasný azyl se doma vytasili s nabídkou, jež se neodmítá. Jejich kolegové Lukáš a Radek dorazí s modelem jakési stavby autem a po její prezentaci se zase vydají domů do České kotliny po asfaltu. Pokud prý chci, můžu jet s nimi.
Na sbalení jsem měl pár dní, ale vzhledem k tomu, že jsem toho zas tak moc do Rumunska nedovezl v tom nebyl problém. Do auta se mi dokonce vejde víc věcí, než kolik bych mohl odvézt letadlem. Paráda.
Ve čtvrtek ráno byl naplánován odjezd na 3:00 ráno. Zabijácká hodina. Kluci si ukrojili pár hodin spánku navíc sledováním amerického válečného dramatu Lovec Jelenů. Po očku jsem je taky sledoval, ale spíš jsem se věnoval úpravě fotek z předchozích výletů - máte možnost je skouknout na picase;-)
"Thanks for watching, reading, following - Farewell to you all!"
Ještě ani den před odjezdem, jsme si nebyli zcela jisti, jestli je Transaplina stále otevřená a zda se nám podaří ji projet skrz. První úsek s podrobnou mapou do Pitešti jsme se vezli na příjemné dálnici. Cesta ubíhala rychle a zatímco Radek vyspával rýmičku, my s Lukášem jsme projížděli kolem hořícího vraku auta...chlapík nezvládl řízení, možná mikrospánek, každopádně skončil v plamenech pod náklaďákem. V 5:12 ráno za Piteští muselo přijít definitivní rozhodnutí. Jedeme, nebo nejedeme. Byla stále ještě tma a studený podzimní vzduch se zahryzával do našich prokřehlých těl, když jsme se na jedné z benzínek snažili najít něco na zub.
Měli jsme štěstí a místní dinner nabízel snídaňové menu. Za 13 respektive 10 Lei si tu unavený řidič mohl koupit anglickou respektive tureckou snídani s čajem zdarma. Kluci vsadili na klasiku. Já jsem chtěl zjistit co se skrývá za položkou turecká snídaně, takže jsem se pasoval do role pokusného králíka. Za 10 minut již před námi stál hrnek teplého černého čaje a talíře přetékající dobrotami. Anglická slanina, párečky, bagetky, máslíčko, sýr, rajčátka, dokonce i med k dobru. Nádherně jsme se najedli a zahřáli. Posilněni jsme se definitivně rozhodli, že Transalpinu zdoláme.
Když jsme dojeli do vesničky Novaci, na místo kde Transalpina začíná, asi o 2 hodinky později, počasí bylo horší než špatné. Přesto, že předpověď slibovala jasno a větrno, nad námi se tísnili mraky a přes jejich hustý závoj nebylo vidět okolní hory. Dali jsme si něco malého na zub, probudili smysly v brzkém ranním chladu. Někdo si dal pauzu cigaretovou, někdo zase toaletovou. Během 10 minut jsme byli ready a zklamaně rozjížděli naše nacpané volvo vzhůru do kopce. Je 7:00 a nám se vůbec nechce dál.
Za vesnicí jsme narazili na ceduli, které jasně deklarovala, že Transalpina je zavřená - INCHIS! Zastavili jsme abychom to vstřebali, vyfotili a demokraticky se rozhodli se co dál. Za námi přijížděl transit, zastavil vedle nás a stáhl okýnko. Lukáš na postu řidiče udělal to samé. Lámanou angličtinou nám borec potvrdil, že Transalpina je průjezdná a mi se nemáme ničeho bát a jet kupředu. Vyrazili jsme, houstnoucí oblačností, vzrůstající nadmořskou výškou a klesající teplotou. Vstříc nepoznaným krásám Rumunské přírody.
Do 1400 metrů mraky houstly, obklopovaly celý prostor a nebylo vidět ani na 20 metrů kolem auta. Po překročení magické hranice však začali ustupovat až jsme v 1600 metrech vyjeli do úchvatného východu slunce.
I přesto, že Transalpina je dlouhá přes 160 km ta nejhezčí pasáž nedá v sedadle řidič do kupy víc než hodinku jízdy. Tedy, hodinku, pokud ji opravdu jen projíždíte. Na příkrých svazích hor je vidět intenzivní práce a příprava na sezonu. Developerské společnosti investují stamilióny aby zdejší divokou krajinou zvelebili a přizpůsobili cestovnímu ruchu. Za přispění Evropské Unie tu byl položen nový asfaltový koberec a silnice není zdaleka tak nebezpečná jak kdysi bývala. Za slunečného počasí a v perfektní viditelnosti se řídí pohodově. Lanovky zatím zejí prázdnotou a svahy jsou ověnčené ostrým kamením a hnědou travou. Zima na sebe nenechá dlouho čekat. Vybrali jsme si pravděpodobně ten nejpozdější možný termín a udělili dobře. Hra barev a stínů, které tu kreslí brzké ranní slunce je neobyčejná až magická. Jediné co nám kazí celkový klidný dojem je prudký a ostrý vítr. I přes několik vrstev oděvu nám dává zabrat. Prozíravě jsme si nikdo nevzal rukavice a tak i naše prsty trpí pod náporem náhlého ochlazení.
Lukášova GPS ukazuje 2150 Metrů. Před námi se otvírá vrchol jedné z místních hor, kterému je mistrně nasazen klikatící se asfaltový náhrdelník bez svodidel. Vyskakujeme z auta a vydáváme se směrem k vrcholu. Vítr se do nás opírá neskutečnou silou, ale energii jež do nás dopuje ranní slunce není možné zastavit. Pulsuje nám v žilách cestovatelská krev. Až na vrchol...až tam! Ruce křičí v crescendu nad ztrátou citlivosti. Ukecávám Radka aby mi udělal poslední fotku ve stojce. 2180 m n.m. úžasný pocit. Ve vycházejícím slunci vrháme dlouhé stíny a na vrcholku hory nezapomeneme postavit trolla.
Moc aut tu neprojíždí v 8 hodin ráno, ale s tím jedním německým BMW se potkáváme neustále. Každý vybíráme jiné zastávky a výhledy. Jiná místa na fotografování a přírodu k obdivu. To už se však dostáváme za polovinu a cesta začíná padat dolů. Serpentiny jsou opět bez svodidel a my jen děkujeme bohu, že nám takhle nádherně vyšlo počasí. Dupat na brzdu našeho automatu, v neprůhledném mraku a při nižší teplotě by bylo o život celé posádky. Míjíme několik propadlin ve vozovce, do kterých se šířkou vejdeme tak akorát. Sjíždíme opět do pásma lesů a zhluboka nasáváme vůni jehličnanů.
Povinnou zastávku na malou střídá pocit hladu. Táhne na dvanáctou hodinu a naše břicha kručí. Kromě toho se poslední pasáž Transalpiny mění v nekonečně dlouhý úsek plný zatáček a retardérů. Přestože se kolem nás rozkládají neuvěřitelně prudké svahy porostlé úžasně zbarvenými listnatými stromy, většinou břízkami, můj žaludek běduje a touží po kinedrilu. Dalších 45 minut, jsem přetrpěl jen silou vůle a nádherou zdejší přírody. Záchrana přichází v podobě hotelové restaurace Valea Frumoasei ve městečku Sugag. Zde si dáváme Oběd sestávající se z tradiční polévky, šnitzlu a pálivých papriček.
Celá cesta Bukurešť - Praha má 1400 km a dala nám zabrat. I ve třech to byla velká psychická a fyzická zátěž. Střídali jsme se u řízení, navigace i ve vytváření zábavy. Do Prahy jsme dorazili téměř po 22 hodinách v 1:00 v pátek ráno. Super zážitek. Díky kluci.
Žádné komentáře:
Okomentovat