Už od středy přijel do Bukurešti na testování GRFS Václav Poláček. Kolega z české distributorské společnosti Playmen. Ještě předtím, než dorazil však už rozhazoval sítě a zjišťoval kdo z Ubisoft locatýmu pojede na výlet za slavným knížetem Drákulou. Já jsem samozřejmě pro každou legraci. Pokud se jedná o cestování, tak dvojnásob. Svoje cestovatelské choutky ještě škádlily Sebastián s Virginií a tak byl Václav náležitě naladěn. Po příjezdu hned zjišťoval vlaky a už ve čtvrtek jsme se rozhodovali, který den vyrazit, aby jsme vychytali nejlepší počasí. Volba nakonec, na radu weather.com padla na neděli.
Ale to by nebylo Rumunsko a Rumuni, kdyby se všechno nezměnilo ještě druhého dne. Z naší 4 člené cestovatelské skupiny se už v pátek oddělil Sebastián. Ano, tipujete dobře, byla zpřístupněna hratelná betaverze Diabla 3, takže Seb, jako zarytý pařan ukázal výletu na zámek Bran prostředníček a rezolutním NE potvrdil svou neúčast. V sobotu, se ještě Virginie rozhodla, že zrovna tenhle víkend se jí to nehodí a tak jsme nakonec s Václavem vytvořili české duo cestovatelů.
V 6 hodin vstávačka. V 7:10 nám vyrážel vlak z Gara de Nord a za necelé 3 hodinky nás poměrně slušným převýšením dopravil do místa určení. Vlastně jen do Brašova, což je 166 km (alespoň tak to píšou na lístku) vzdálené město severně od Bukurešti. Cena za zpáteční jízdenku i se slevou se vyšplhala na 88 Lei. Po cestě jsem do sebe naládoval snídani, kterou jsem neměl možnost stihnout v klidu doma. Pak už jsem v záři vycházejícího slunce obdivoval krásy zdejší krajiny. Rumunsko je v podstatě placka, kterou protínají Karpaty vedoucí ze severu na jih a stáčejí se směrem k západu. Takže ze svého sedadla u okýnka jsem viděl širé pláně a zalesněné plochy rámované horami s jejich zasněženými vrcholky. Kromě toho se Václav neustále podivoval nad tím, jak "čisto" tady mají podél trati. Musím přiznat, že tohle je jeden ze zdejších největších nešvarů. Bordel a odpadky všude, kam se člověk podívá. Kolem trati je to celkem běžná věc. Přinejmenším v okolí Bukurešti. Tenhle špinavý obrázek Rumunské přírody jsem ale neobdivoval moc dlouho. Po několika desítkách minut si na mě vybral svou daň spánkový deficit a sledování planety Krull do pozdních nočních hodin. Zařezal jsem to na dobré 2 hodiny a probudil se až v podhůří. Vlak se zrovna pouštěl do vysokých Transilvánských kopců a stoupal slušným tempem. Václav vše pozoroval s velkým zaujetím.
Odbyla 10 hodina a slunné dopoledne nás přivítalo na Brašovském hlavním nádraží. Na prvním infopointu, který se nachází přímo před vchodem/východem, jsme si koupili mapu Brašova a rozhodli se hledat dopravu směr Bran - to je ten slavnej Drákulův zámek tam v kopcích poblíž Brašova v Transilvánii;-) Hned nás odchytli taxikáři a začali nám slibovat hory doly, do stodoly a ještě dál. S úsměvem jsme se s nimi domlouvali na tom, za kolik a na jak dlouho by to bylo za Drákulou. Vypadla z nich celkem zajímavá sumička 150 Lei tam a zpět s čekačkou. V podstatě to zas tak špatný nebylo, ale Nikolas mě obdařil znalostí cen zdejšího autobusu, kterýžto by nás tam hodil za 6 Lei. Něják jsme se nemohli nechat ukecat k takový zlodějině a radši jsme se vydali hledat zastávku MHD. Ještě než jsme se stačili o něco víc zorientovat nás odchytnul další taxikář. Tentokrát prý z renomované firmy, jež nás neokrade:-) Za cestu na Bran, navštívit Drákulu, by si účtoval jen 30 Lei za osobu - což je 60 pětek tam. zpátky by to bylo samo dalších 60 pětek. Václav chvíli váhal, jetli to přece jen nedat, především kvůli velkému BUBUBU od taxmástra, že autobus je sice levnější, ale pojede až bůh ví kdy a ještě mu to strašně trvá. Navíc zámek zavírá brzo odpoledne už ve 15:00. A co víc, tady odtud z hlaváku to tam nejezdí, kdepak, to musíme nejdřív na Gara 2., jakési druhé nádraží na druhém konci města. Přesvědčil jsem Václava, že to nemá cenu hrotit, času máme dost, a trocha teho dobrodružství v MHD a linkovém autobusu nám přijde vhod.
Na zastávce MHD, na kterou nás navedl taxikář (chci podotknout, že to nebyli úplní sviňáci a alespoň poradili jak se na Bran dostat bez jejich služeb), jsme checknuli jízdní řád a zjistili, že na Gara 2 - nádraží, ze kterého to jezdí směr Bran - jezdí bus č. 23. 4 zastávky, ne víc. Podle řádu to mělo jet až za 20 minut, ale Václav si všimnul, že č. 23 právě přijelo. Vyprdli jsme se na řád a nastoupili. Přesně podle mapky, Gara 2 byla 4 zastávka, i když na pěší tůru z hlavního Gara by to bylo fakt daleko. Takže doporučuji vzít MHD číslo 23 ze zastávky, která je dál vpravo od hlavního nádraží. Každopádně zatím dobrý.
Na druhým nádru jsem proklepnul starší paní, čekající na zastávce, jestli to odtud jako jezdí na Bran. Potvrdila nám to. Na beton to odtud jezdí. Tak jsme se posadili před nádražku a začetli se do našeho Lonely Planet průvodce po Rumunsku. 11:10, informace o Brašovu a zámku Bran načerpány, ale autobus nikde. Václav zatim skenoval veškeré autobusy a zatímco 23 přijela 3krát, na Bran nic. Začínal být trochu nervozní. Mě se moc nechtělo čekat a čas můžem vyplnit i kreativněji. Než dorazí bus, tak překecávám Václava, že zkusíme Fac mana čili autostop.
5 minutes later. Nikdo nestaví....10 minutes later. Stále nikdo....15 minutes later. Jako já vím, že jsme za cedulí zákaz zastavení, ale tady v Rumunsku na zákony, příkazy a zákazy každej dlabe,takže jakýpak copak. I přes lehkou frustraci a Václavovu neodbytnou litanii na úroveň Rumunského turismu jsem tomu dal ještě deset minut. Pak jsem se nasral i já, Drákulovi jsme ukázali prostředníčky - jo, oba dva - a vydali se na průzkum Brašova. O tom, ale zase někdy příště. Čest v šest a mějte se famfárově.
pondělí 23. dubna 2012
sobota 21. dubna 2012
Laser Tag v Bukurešti
S děckama z Grow, jsme se minulý týden dohodli, že zajdeme někam ven. Maria se ujala organizace a v parku se odhlasoval laser Tag. Kdybych nekoukal na HIMYM tak bych ani nevěděl o co se jedná. Ale protože jsem Barnyovec, věděl jsem hned o co kráčí:-)Slovo dalo slovo a facebook zapracoval, takže jsme se nakonec dohodli na návštěvě jedné z mnoha místních arén (Laser Tag arény v Bukurešti). Ze začátku to vypadalo na masivní účast, protože si chtěl každý zahrát a postřílet svoje trenéry :-P Ale ve finále jsem na stanici Politechnica potkal jen Marii. Hmm překvápko - nemilé. Vzal jsem s sebou ještě kolegu Václava, který přijel z Čech otestovat FPS akci Ghost Recon Future Soldier. Takže ve 14:00 na smluveném místě jsme byli jen 4. Celkem zklamání, Václav i já jsme se docela těšili.
Počkali jsme pár (40) minut a nakonec dorazilo všeho všudy 6 lidí. Maria, Raluca, Alina, Horia, Václav a já. Čekání je úmorná věc a tak jsem si jej zpříjemňoval popíjením domácího bílého vína, které jsem dostal vejslužkou v Targu Neamt na Velikonoce. Po 40 minutách toho v lahvi moc nezbylo, ale zato jsem byl odhodlanější než předtím do toho Laser Tagu jít a vykostit někoho laser to laser. Nicolas ještě volal, že by to měl stihnout, tak jsme šli do LASER MEGAZONE a za 20 Lei objednali jednu hru na 20 minutek. Před námi byla ještě jedna skupina školáků, tak jsme sedli, klábosili a já dorazil zbytek vínka. Nakonec se ozval i Nick, že to na hru nestihne, ale dá spicha v AFI Mallu po hře.
Demokraticky (rozuměj přehlasovali nás) jsme rozhodli, že se bude hrát Team Death Match. Červený vs. modrý. Modrý nebo červený? (Albastru si Rosu?) Vybral jsem si náhodně. Nakonec jsem schytal modrýho Dark Vadera. Jo, čtete to správně, není to Darth ale Dark. Kluci z LASER MEGAZONE arény nedostali práva na originál name, tak použili vietnamskou klasiku a udělali zkomoleninu:-) Borec nám ještě vysvětlil, jak se celej ten mundúr ovládá. Obě ruce na kvéru, zásahy platí do břicha, ramen a zad. Když tě sejmou, tak máš 5s respawn, kdy máš nefunkční bouchačku a nikdo tě nemůže znova zasáhnout.Všichni už to krosili do arény, já vyžahnul poslední kapku lahodného domácího vínka a zanořil se do jejích útrob též :-)
Kvér v rukou, mrazení v zádech, blikající světla a futuristická výzdoba bludiště na pozadí vojenské šedi. Cvičně jsem si zkusil vystřelit z laserové pistole. Malá červená tečka na zdi jasně označovala, kam jsem vystřelil. Nestačil jsem se ani pořádně rozkoukat a už jsem byl pohřben laserovou palbou do říše respawnů. Vzhledem k tomu, že jsem měli o jednoho člena méně, v aréně jsem se celkem naběhal. Ale to bych nebyl já, kdybych si to sem tam neoživil několika akrobatickými kousky. Pravidelně jsem skákal z barelu na barel a čekal, kdo vyběhne z postranní uličky. Po tom co mě zasáhli, jsem už nečekal až odbije 5 vteřin, ale zmizel jsem za nejbližším rohem abych mohl nepřítele překvapit z jiné strany. Náramně jsem si to užíval.
Po hře jsme si to namířili do parku, trochu se vyvětrat a ještě do nákupního centra pro nějaký zásoby. Každopádně bych si to rád zopakoval...brzy:-)
sobota 14. dubna 2012
Fac mana aneb stopování v Rumunsku
Ráno jsem si kromě sprchy, na kterou už jsem večer neměl sílu, užil také procházku po městě. Trgu Neamt má kolem 20 tis. obyvatel. Takovej severorumunskej Tachov. Dědina to zrovna není a co do rozlohy je docela velký. Otázka vyžití je jasná, mají tu 5 kostelů, slušnou kavárnu a pizzerii.
I přes deštivé počasí jsme se docela solidně prošli. Cetate je dobré 2 kilometry od centra. Dorazili jsme do jedné zdejší pekárny a protože se jednalo o sobotní ráno, den kdy Ježíš vstal z mrtvých - teda on vstal z mrtvých v noci a vlastně o přitom nikdo neviděl. Ale to tu teď neřešíme. Docela lilo a byla kláda jak na podzim. Navíc mi nebylo moc dobře už před odjezdem a když se do mě dala zima, byl jsem rád, že jsme zapadli do pekárny. Na policích prázdno, kromě 1 druhu koláče. Lidi tady hodně věří a tak se dodržuje půst opravdu poctivě. V podstatě to znamená, že 40 dní před Velikonocemi se jí jen veganská jídla. Ten koláč se jmenuje Pasca de post (což neznamená páska z pošty ale Paska pro postní období), čili lehce alternovaný recept skutečného východňárského koláče.
Zatímco Reema, Mari-An a já jsme do sebe ládovali dobrou snídani a k ní usrkávali kafe, čaj nebo čokoládu, každá podle chuti, Veronika šla na návštěvu k bývalým sousedům. Než jsme stačili celou tu dobrotu za 20 RON zdlabat, přišla i s Lucianem a Denisou. Dva špunti s náma komunikovali v Rumunštině a Veronika překládala. Holky z nich byli celý u vytržení. Udělali jsme pár fotek a rozdali jim zbytek koláče.
Ručičky na hodinkách už se přehoupli přes poledne a vzhledem k tomu, že byli svátky, raději jsme se vydali na autobusák najít spoj směrem do klášterů Varatec a Agapia. David nám pomohl s vyjednáváním. Tady v té oblasti je to s angličtinou hodně na štíru a tak se 2 roky praktikující kantor opravdu hodil. Navíc ho tu lidi znají - ono sem moc Amíků asi učit nejezdí :-) Jedna autobusová společnost měla jet až ve 2, ale v té druhé jsme měli štěstí, za necelých 30 minut by to mělo frčet. Jízdenku si tady nekupujete u řidiče, ale řidič těsně před jízdou všechny obejde aby je skasíroval sám. 6 RON jsem mu dal docela rád, minimálně tam měl teplo. Obecně tu v Rumunsku mají všude dost přetopeno, ale o tom už zase jinej příspěvek.
Když autobus zastavil byli jsme před klášterem Varatec. Reema i Mari-An se neustále ztráceli uvnitř kláštera a já zašel posedět do kostela.
Po cestě zpátky se pořádně rozpršelo. nasadili sjme deštníky a vyrazili z Agapie směr autobusová zastávka.Ponětí o odjezdu autobusů jsme měli mizivé a tak nám dvojice turistů přišla vhod. Na otázku: "V kolik a odkud jede bus?" jsme dostali neuspokojivou odpověď. 18:30 támhle od BRD. Vzhledem k tomu, že odbyla půl pátá před 7 minutami a venku bylo opravdu děsný počasí, to nebylo potěšující. Zkusili jsme zapadnout do BRD rekreačního střediska. Z 2-hvědičkové restaurace v rekreačním objektu nás vykázali s tím, že cizinci tu nemůžou zůstat, že je to jen pro zaměstnance....dělam si srandu:-)....sice nás vykázali, ale bylo to pochopitelný, když byli uprostžřed příprav na velkou noční oslavu zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Zklamaní jsme sedli na terasu so nečasu a rozhodovali se, co dál. Mari-An našla v malé ohrádce před hotelem několik černých králíků a podařili se jí ukecat personál, že si je může pochovat. Po muchlovačce jsme se rozhodli nečekat a jít na stopa. Jak se tady v Rumunsku říká - fac mana. Mari-An v tu chvíli zapoměla na králíčky a protože ještě nikdy nestopovala, chtěla si to vyzkoušet. Vydali jsme se na hlavní silnici před BRD a nahodili ruku. V Rumunsku se nestopuje na palec, ale tím, že máváte otevřenou dlaní. Mari.An celá nadšená zvedla ruku a začala mávat jako o život, vlastně spíš tak plácat. Nisan Patrol co zrovna vyjížděl z parkoviště před námi zastavil.
Mihai a Dana nás nejen svezli, ale rádi si udělali výlet do Targu Nemet a dovezli nás až před hotel. Dvojice čtyřicátníků, která každé velikonoce tráví v Bukovině. Zdejší klidá a velmi religiozní atmosféra je láká a každý rok stráví oslavu zmrtvýchvstání Krista v jiném ze slavných klášterů v okolí.
Po příjezdu jsme se dali trochu do pucu, dali usušit věci a na pár slovy dvě hodinky jsme zařezali. Veronika s Davidem byli pozváni od místního kněze do jeho kostela. Dali nám tedy instrukce jak se dostat k Baselika mare uprostřed města a vyrazili na celonoční oslavu do jedné z vesnic v okolí.
Zatímco píšu tenhle post, schnou mi věci nad přímotopem a přemáhám oční víčka, stejně tak jako prsty, aby poslouchali. Nevyjde to, dám si 20 než se vydáme na opravdovou ortodoxní oslavu Velikonoc.
I přes deštivé počasí jsme se docela solidně prošli. Cetate je dobré 2 kilometry od centra. Dorazili jsme do jedné zdejší pekárny a protože se jednalo o sobotní ráno, den kdy Ježíš vstal z mrtvých - teda on vstal z mrtvých v noci a vlastně o přitom nikdo neviděl. Ale to tu teď neřešíme. Docela lilo a byla kláda jak na podzim. Navíc mi nebylo moc dobře už před odjezdem a když se do mě dala zima, byl jsem rád, že jsme zapadli do pekárny. Na policích prázdno, kromě 1 druhu koláče. Lidi tady hodně věří a tak se dodržuje půst opravdu poctivě. V podstatě to znamená, že 40 dní před Velikonocemi se jí jen veganská jídla. Ten koláč se jmenuje Pasca de post (což neznamená páska z pošty ale Paska pro postní období), čili lehce alternovaný recept skutečného východňárského koláče.
Zatímco Reema, Mari-An a já jsme do sebe ládovali dobrou snídani a k ní usrkávali kafe, čaj nebo čokoládu, každá podle chuti, Veronika šla na návštěvu k bývalým sousedům. Než jsme stačili celou tu dobrotu za 20 RON zdlabat, přišla i s Lucianem a Denisou. Dva špunti s náma komunikovali v Rumunštině a Veronika překládala. Holky z nich byli celý u vytržení. Udělali jsme pár fotek a rozdali jim zbytek koláče.
Ručičky na hodinkách už se přehoupli přes poledne a vzhledem k tomu, že byli svátky, raději jsme se vydali na autobusák najít spoj směrem do klášterů Varatec a Agapia. David nám pomohl s vyjednáváním. Tady v té oblasti je to s angličtinou hodně na štíru a tak se 2 roky praktikující kantor opravdu hodil. Navíc ho tu lidi znají - ono sem moc Amíků asi učit nejezdí :-) Jedna autobusová společnost měla jet až ve 2, ale v té druhé jsme měli štěstí, za necelých 30 minut by to mělo frčet. Jízdenku si tady nekupujete u řidiče, ale řidič těsně před jízdou všechny obejde aby je skasíroval sám. 6 RON jsem mu dal docela rád, minimálně tam měl teplo. Obecně tu v Rumunsku mají všude dost přetopeno, ale o tom už zase jinej příspěvek.
Když autobus zastavil byli jsme před klášterem Varatec. Reema i Mari-An se neustále ztráceli uvnitř kláštera a já zašel posedět do kostela.
Po cestě zpátky se pořádně rozpršelo. nasadili sjme deštníky a vyrazili z Agapie směr autobusová zastávka.Ponětí o odjezdu autobusů jsme měli mizivé a tak nám dvojice turistů přišla vhod. Na otázku: "V kolik a odkud jede bus?" jsme dostali neuspokojivou odpověď. 18:30 támhle od BRD. Vzhledem k tomu, že odbyla půl pátá před 7 minutami a venku bylo opravdu děsný počasí, to nebylo potěšující. Zkusili jsme zapadnout do BRD rekreačního střediska. Z 2-hvědičkové restaurace v rekreačním objektu nás vykázali s tím, že cizinci tu nemůžou zůstat, že je to jen pro zaměstnance....dělam si srandu:-)....sice nás vykázali, ale bylo to pochopitelný, když byli uprostžřed příprav na velkou noční oslavu zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Zklamaní jsme sedli na terasu so nečasu a rozhodovali se, co dál. Mari-An našla v malé ohrádce před hotelem několik černých králíků a podařili se jí ukecat personál, že si je může pochovat. Po muchlovačce jsme se rozhodli nečekat a jít na stopa. Jak se tady v Rumunsku říká - fac mana. Mari-An v tu chvíli zapoměla na králíčky a protože ještě nikdy nestopovala, chtěla si to vyzkoušet. Vydali jsme se na hlavní silnici před BRD a nahodili ruku. V Rumunsku se nestopuje na palec, ale tím, že máváte otevřenou dlaní. Mari.An celá nadšená zvedla ruku a začala mávat jako o život, vlastně spíš tak plácat. Nisan Patrol co zrovna vyjížděl z parkoviště před námi zastavil.
Mihai a Dana nás nejen svezli, ale rádi si udělali výlet do Targu Nemet a dovezli nás až před hotel. Dvojice čtyřicátníků, která každé velikonoce tráví v Bukovině. Zdejší klidá a velmi religiozní atmosféra je láká a každý rok stráví oslavu zmrtvýchvstání Krista v jiném ze slavných klášterů v okolí.
Po příjezdu jsme se dali trochu do pucu, dali usušit věci a na pár slovy dvě hodinky jsme zařezali. Veronika s Davidem byli pozváni od místního kněze do jeho kostela. Dali nám tedy instrukce jak se dostat k Baselika mare uprostřed města a vyrazili na celonoční oslavu do jedné z vesnic v okolí.
Zatímco píšu tenhle post, schnou mi věci nad přímotopem a přemáhám oční víčka, stejně tak jako prsty, aby poslouchali. Nevyjde to, dám si 20 než se vydáme na opravdovou ortodoxní oslavu Velikonoc.
pátek 13. dubna 2012
Na výletě do města Paskani
Dneska jsem to zal pěkně zostra. Nejen, že jsem ráno vstával fakt pozdě (i přes fakt, že to bylo svižné a energické vstávání). Kromě čištění zuba jsem si musel stihnout ještě zabalit. Ano, ano, já vím...jenže večer jsem se na to sprostě vyfláknul a únava mě poslala do peřin efektivním KO.
Příchod do práce byl o 25 "akademických" minutek později. ale zabaleno všechno co by se mohlo na cestě do Moldovy hodit. Plavky jsem nemohl vynechat:-) V práci celkem nuda. Všichni si vzali volno, protože Velikonoce je zdejší největší svátek. Vánoce jsou prostě na druhým místě. Rumuni radši slaví smrt než narození vlasatýho hypíka! Začetl jsem se tedy do zpráv z Čech a brouzdal trochu na internetu. Vlak v měl jet ve 2, ale v Kievě nepřipravili nejnovější build GRFS, tak jsem řešil maily a pročítal zprávy z Čech. Ve 12 obídek. Pak na vytrávení všechna videa z PoP Sands of Time.
13:14 - pořád koukám na videa, ale už mě tlačí čas, takže vypínám mašinu a frčím. Mari-An mi volá právě ve chvíli, kdy nebetyčně nadávám na zpožděné/nejezdící/špinavé metro. Stihnul jsem to na minutku přesně, tak jak to mám rád. Ona trocha stresu neuškodí, že:-) Zatímco procházím peronem zabzučí mi mobil se správou od Mari-An. Ve 4 vagoně na mě čekala Mari-An a její přátelé David, Veronika a Reema. David s Veronikou jsou původem z USA - Severní Karolína, zatímco Reema přijela studovat z Pákistánu. Cesta měla trvat přes 7 hodin, ale uteklo to jako voda. Veronika z Davidem (bezdětný pár kolem pětatřiceti) měli spoustu informací o Rumunsku a je opravdová radost si s nima popovídat. Oba přijeli do Rumunska v rámci rozvojového programu neziskové organizace Peace corps. V zemi zůstanou 3 roky a pomáhají ve školství. Naše destinace v Targu Neamt je městem, ve kterém žili poslední dva roky, takže jsou v podstatě místní. Nyní se starají o děti v Ramnicu Valcea. Veronika učí hudební výchovu, zatímco David se specializuje na webdesign a IT. Když jsem to slyšel, bylo to jako voda na mlýn a živá debata postupně přecházela od IT, k jazykům a cestovatelským zážitkům. Do toho se vybalila spousta doma připravených dobrot a když jsem se kouknul na hodiny, tak nám do odhadovaného času cesty zbývali necelé 2 hodinky.
Do Targu Neamt jsme dorazili při západu slunce a zabydleli se v hostelu kousek pod Cetate(= rumunsky pevnost), což je mimochodem také jméno toho hostelu. A protože jsme byli v dobré náladě, dopřáli jsme si studené pivo, limo, každý podle chuti. Kromě toho, že nás nadýškovali o 8 RON na 50 RON účtu jsme zabředli do zajímavé a poučné diskuze. Nebudu vás zatěžovat detaily z této 3 hodinové seance - USA, CZ, Pakistán, Filipíny, ale probrali jsme od červeného trpaslíka, přes fungování neziskovek po americkou válku o nezávislost. Padlo pár názorů ohledně korupce a nakonec jsme skončili u politiky. A protože David s Veronikou jsou opravdu otevření, upřímní a sdílní amíci, tak jsme rozebírali především tu Americkou. Dostalo se mi i poměrně velkého množství historických souvislostí a příjemnou atmosféru dokresloval půllitr se Silvou Blonde na stole.Teď bych měl ještě naplánovat zítřejší výlety do klášterů Varatec, Agapia a Neamt...ale spíš to vidím na spánek.
Postřehy:
Příchod do práce byl o 25 "akademických" minutek později. ale zabaleno všechno co by se mohlo na cestě do Moldovy hodit. Plavky jsem nemohl vynechat:-) V práci celkem nuda. Všichni si vzali volno, protože Velikonoce je zdejší největší svátek. Vánoce jsou prostě na druhým místě. Rumuni radši slaví smrt než narození vlasatýho hypíka! Začetl jsem se tedy do zpráv z Čech a brouzdal trochu na internetu. Vlak v měl jet ve 2, ale v Kievě nepřipravili nejnovější build GRFS, tak jsem řešil maily a pročítal zprávy z Čech. Ve 12 obídek. Pak na vytrávení všechna videa z PoP Sands of Time.
13:14 - pořád koukám na videa, ale už mě tlačí čas, takže vypínám mašinu a frčím. Mari-An mi volá právě ve chvíli, kdy nebetyčně nadávám na zpožděné/nejezdící/špinavé metro. Stihnul jsem to na minutku přesně, tak jak to mám rád. Ona trocha stresu neuškodí, že:-) Zatímco procházím peronem zabzučí mi mobil se správou od Mari-An. Ve 4 vagoně na mě čekala Mari-An a její přátelé David, Veronika a Reema. David s Veronikou jsou původem z USA - Severní Karolína, zatímco Reema přijela studovat z Pákistánu. Cesta měla trvat přes 7 hodin, ale uteklo to jako voda. Veronika z Davidem (bezdětný pár kolem pětatřiceti) měli spoustu informací o Rumunsku a je opravdová radost si s nima popovídat. Oba přijeli do Rumunska v rámci rozvojového programu neziskové organizace Peace corps. V zemi zůstanou 3 roky a pomáhají ve školství. Naše destinace v Targu Neamt je městem, ve kterém žili poslední dva roky, takže jsou v podstatě místní. Nyní se starají o děti v Ramnicu Valcea. Veronika učí hudební výchovu, zatímco David se specializuje na webdesign a IT. Když jsem to slyšel, bylo to jako voda na mlýn a živá debata postupně přecházela od IT, k jazykům a cestovatelským zážitkům. Do toho se vybalila spousta doma připravených dobrot a když jsem se kouknul na hodiny, tak nám do odhadovaného času cesty zbývali necelé 2 hodinky.
Do Targu Neamt jsme dorazili při západu slunce a zabydleli se v hostelu kousek pod Cetate(= rumunsky pevnost), což je mimochodem také jméno toho hostelu. A protože jsme byli v dobré náladě, dopřáli jsme si studené pivo, limo, každý podle chuti. Kromě toho, že nás nadýškovali o 8 RON na 50 RON účtu jsme zabředli do zajímavé a poučné diskuze. Nebudu vás zatěžovat detaily z této 3 hodinové seance - USA, CZ, Pakistán, Filipíny, ale probrali jsme od červeného trpaslíka, přes fungování neziskovek po americkou válku o nezávislost. Padlo pár názorů ohledně korupce a nakonec jsme skončili u politiky. A protože David s Veronikou jsou opravdu otevření, upřímní a sdílní amíci, tak jsme rozebírali především tu Americkou. Dostalo se mi i poměrně velkého množství historických souvislostí a příjemnou atmosféru dokresloval půllitr se Silvou Blonde na stole.Teď bych měl ještě naplánovat zítřejší výlety do klášterů Varatec, Agapia a Neamt...ale spíš to vidím na spánek.
Postřehy:
- Marzipán(česky) = Marzipan(urdsky) - náhodou jsme narazili na úplně stejné slovíčko.
- V Americe nepoužívají rychlovarnou konvici na ohřívání vody na kafe - oni ji prostě neznaj.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)