Fac mana aneb stopování v Rumunsku

Ráno jsem si kromě sprchy, na kterou už jsem večer neměl sílu, užil také procházku po městě. Trgu Neamt má kolem 20 tis. obyvatel. Takovej severorumunskej Tachov. Dědina to zrovna není a co do rozlohy je docela velký. Otázka vyžití je jasná, mají tu 5 kostelů, slušnou kavárnu a pizzerii.
I přes deštivé počasí jsme se docela solidně prošli. Cetate je dobré 2 kilometry od centra. Dorazili jsme do jedné zdejší pekárny a protože se jednalo o sobotní ráno, den kdy Ježíš vstal z mrtvých - teda on vstal z mrtvých v noci a vlastně o přitom nikdo neviděl. Ale to tu teď neřešíme. Docela lilo a byla kláda jak na podzim. Navíc mi nebylo moc dobře už před odjezdem a když se do mě dala zima, byl jsem rád, že jsme zapadli do pekárny. Na policích prázdno, kromě 1 druhu koláče. Lidi tady hodně věří a tak se dodržuje půst opravdu poctivě. V podstatě to znamená, že 40 dní před Velikonocemi se jí jen veganská jídla. Ten koláč se jmenuje Pasca de post (což neznamená páska z pošty ale Paska pro postní období), čili lehce alternovaný recept skutečného východňárského koláče.

Zatímco Reema, Mari-An a já jsme do sebe ládovali dobrou snídani a k ní usrkávali kafe, čaj nebo čokoládu, každá podle chuti, Veronika šla na návštěvu k bývalým sousedům. Než jsme stačili celou tu dobrotu za 20 RON zdlabat, přišla i s Lucianem a Denisou. Dva špunti s náma komunikovali v Rumunštině a Veronika překládala. Holky z nich byli celý u vytržení. Udělali jsme pár fotek a rozdali jim zbytek koláče.

Ručičky na hodinkách už se přehoupli přes poledne a vzhledem k tomu, že byli svátky, raději jsme se vydali na autobusák najít spoj směrem do klášterů Varatec a Agapia. David nám pomohl s vyjednáváním. Tady v té oblasti je to s angličtinou hodně na štíru a tak se 2 roky praktikující kantor opravdu hodil. Navíc ho tu lidi znají - ono sem moc Amíků asi učit nejezdí :-) Jedna autobusová společnost měla jet až ve 2, ale v té druhé jsme měli štěstí, za necelých 30 minut by to mělo frčet. Jízdenku si tady nekupujete u řidiče, ale řidič těsně před jízdou všechny obejde aby je skasíroval sám. 6 RON jsem mu dal docela rád, minimálně tam měl teplo. Obecně tu v Rumunsku mají všude dost přetopeno, ale o tom už zase jinej příspěvek.

Když autobus zastavil byli jsme před klášterem Varatec. Reema i Mari-An se neustále ztráceli uvnitř kláštera a já zašel posedět do kostela.

Po cestě zpátky se pořádně rozpršelo. nasadili sjme deštníky a vyrazili z Agapie směr autobusová zastávka.Ponětí o odjezdu autobusů jsme měli mizivé a tak nám dvojice turistů přišla vhod. Na otázku: "V kolik a odkud jede bus?" jsme dostali neuspokojivou odpověď. 18:30 támhle od BRD. Vzhledem k tomu, že odbyla půl pátá před 7 minutami a venku bylo opravdu děsný počasí, to nebylo potěšující. Zkusili jsme zapadnout do BRD rekreačního střediska. Z 2-hvědičkové restaurace v rekreačním objektu nás vykázali s tím, že cizinci tu nemůžou zůstat, že je to jen pro zaměstnance....dělam si srandu:-)....sice nás vykázali, ale bylo to pochopitelný, když byli uprostžřed příprav na velkou noční oslavu zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Zklamaní jsme sedli na terasu so nečasu a rozhodovali se, co dál. Mari-An našla v malé ohrádce před hotelem několik černých králíků a podařili se jí ukecat personál, že si je může pochovat. Po muchlovačce jsme se rozhodli nečekat a jít na stopa. Jak se tady v Rumunsku říká - fac mana. Mari-An v tu chvíli zapoměla na králíčky a protože ještě nikdy nestopovala, chtěla si to vyzkoušet. Vydali jsme se na hlavní silnici před BRD a nahodili ruku. V Rumunsku se nestopuje na palec, ale tím, že máváte otevřenou dlaní. Mari.An celá nadšená zvedla ruku a začala mávat jako o život, vlastně spíš tak plácat. Nisan Patrol co zrovna vyjížděl z parkoviště před námi zastavil.

Mihai a Dana nás nejen svezli, ale rádi si udělali výlet do Targu Nemet a dovezli nás až před hotel. Dvojice čtyřicátníků, která každé velikonoce tráví v Bukovině. Zdejší klidá a velmi religiozní atmosféra je láká a každý rok stráví oslavu zmrtvýchvstání Krista v jiném ze slavných klášterů v okolí.

Po příjezdu jsme se dali trochu do pucu, dali usušit věci a na pár slovy dvě hodinky jsme zařezali. Veronika s Davidem byli pozváni od místního kněze do jeho kostela. Dali nám tedy instrukce jak se dostat k Baselika mare uprostřed města a vyrazili na celonoční oslavu do jedné z vesnic v okolí.

Zatímco píšu tenhle post, schnou mi věci nad přímotopem a přemáhám oční víčka, stejně tak jako prsty, aby poslouchali. Nevyjde to, dám si 20 než se vydáme na opravdovou ortodoxní oslavu Velikonoc.