Ubisoft - living like (external) tester 5

Flying with Qatar in Business class

As I mentioned in the pre-post, this year I joined Ubisoft as an external force. Hired by third party company from Czech republic and invited to Bucharest to test the newest Assassin's Creed 4 Black Flag.

First change is the preparation. Unlike a regular tester I have to prepare several weeks before coming to the test site and get ready all necessary documents. Since I live in China, the most important issue was how to get me back to Bucharest Romania. I was searching among available options and the best choice with acceptable cost/performance ration was to buy ticket from Qatar airways.

Qatar has relatively new fleet, excellent reputation and is flying directly to Chongqing as well. The ticket was obtained in the local Qatar airways office in IFC building on No. 28 Min Quan Road Chongqing. Very inconvenient though was that the ticket had to be payed cash! Seriously more than 10 000 RMB cash who carries around such an amount of money ffs.

In the day of departure I was really nervous and still in the middle of packing. Flight was scheduled on 23:50. At 22:50 I arrived to the correct international departure hall of Chonging Jiangbei airport. Since it is an international flight, the departure hall is further away from the metro entrance. Before I reached it I was swearing the heavy luggage and extremely hot Chongqing weather.

Check-in for my flight was not on the board and the designated check-in desk was closed and I thought thats the end. Fortunately the Qatar airways staff members were present in another desk and helped me out. First they scold me for being late and announced0 that my seat is gone.

BUT eventually I was awarded a seat in business class as remuneration for being late :-)

So what can Qatar airways business class offer you:

1. First difference comes just before embarking the plane. You are put into a business class line and have the right to enter the plane prior to the economy class customers. Makes you feel you have more prestige but you face crowds passing you by in the narrow alleyway the same. 
2. Small snack and champagne/water. Before You can even discover all features of your seat the flight attendant offers you something small to bite and sip.
3. Daily press is handed over by another flight attendant. Basically all big newspapers from destination and departure country, plus international titles.
4. When you are comfortably seated after take off your personal flight attendant approaches to ask you for your menu choice. Really nice service when flight attendant gives you fine menu to pick from.
5. Super comfortable seat that can be unfolded into a full bed. This is the best part of all the benefits. Seat space is well designed and provides you with absolute comfort you could have in plane. With just one button push you will choose to sleep, work or relax. If you get confused, your flight attendant will promptly help you out.
6. You get your own Qatar airways pyjamas.  Gray cotton pants and top to keep you warm.
7. Appetizers, snacks and alcoholic/nonalcoholic drinks anytime during the flight. Appreciated especially when the air is really dry and you need to keep yourself hydrated. From bottled evian water to beer cans and wines you can pretty much choose according to your taste.
8. Comfortable headphones, blindfold and earplugs (God bless those).
9. Spacier toilet at your disposal. Unrecognizable, honestly, it seems the same.
10. On air mobile service, laptop power and a USB plug. Except the USB plug there was everything as described.
11. 5-star cuisine with infinite choices. Food is probably the cherry on top of all the delights. True masterpiece of
12. In-fight entertainment. Considerably higher level of entertainment provided by onyx system. Newest movies in several language mutations on relatively big screen. You can choose from hundreds of movies in different genres. I have chosen 2 during my 7 hour flight and went to sleep while listening to Australian radio songs.

Flight facts:

37000 feet above the ground
7 hour
5-star service
50 longitude degrees crossed
4 time zones
3350 km
600 km/h speed
And this song: Foals - Late night song

Black Sea in Constanta

During the weekend me and my very good friend Lukasz along with his family visited beautiful beaches of the Black Sea. His daughter Maya is adorable little lady. We hang out in Eforie and enjoyed sunshine, swimming and sand.

The trip was scheduled for Saturday. But no one told me the train leaves at 3 AM! I was really surprised but determined to do it. We took the night train from Bucharest north train staition directly to Eforie (return ticket 56 RON).  

Arrived to Eforie at 8 AM. I have not seen that many people in a night train before. Seemed like everyone wants to go to the seaside. When we get off the train we simply followed the crowd to the nearest beach. 

All the day we enjoyed swimming in the sea, playing with Maya and most importantly RELAX.
Sun was sharp and warm and water pleasingly refreshing. I swam for couple of hundred meters and get a sunburned:-) At 3PM we left the beach and head for a local restaurant to have late lunch to catch our train back at 6 PM.

Whatever you choose the pizza will be eastern European variation and local food is always a better choice. Couple of beers and back to the train station we embarked our train pretty tired. Apart from my catching up of a running train in Constanta the ride back was calm and full of very bad sleep. We arrived at 11PM at Gara de Nord.

Poslední záznam - The last entry

Přes Transalpinu do Čech

Tak už je to tady...Po 10 měsících testování pro Ubisoft jsem se nasytil vysněného jobu a je třeba se vydat zase o kus dál. Nebudu zapírat, že mi bude chybět můj tým a vůbec pracovní prostředí, které mi Bukurešťský Ubisoft poskytoval. Mnozí z vás se divili, proč jsem se rozhodl odcestovat a žít v zemi, kterou si mnozí pletou s Bulharskem. Pracovat ve městě, jež si většina plete s Budapeští. Dokonce rodinní příslušníci byli zděšení, že se vydávám na východ, místo toho abych se po úspěšném absolvování vysoké školy vydal na západ. Všechny co byli ochotni naslouchat jsem poučil o svých důvodech a vím, že většina z vás to pochopila a celé rumunské dobrodružství mi přála štěstí a zdraví.
Jak jsem předeslal, jedná se o poslední záznam. Místo toho abych zde orodoval, vzpomínal a patetizoval ještě o něco více než v prvním odstavci, rozhodl jsem se přidat k dobru naše poslední cestování a fotky z té nejúžasnější cesty přes hory, kterou jsem kdy absolvoval.

Definitivní rozhodnutí o opuštění Rumunského pracovního trhu padlo v červenci. Dokončil jsem práci na Ghost Recon Future Soldier a splnil si svůj dětský sen. Kromě toho mi končila půlroční smlouva a bylo na čase se poohlídnout po něčem novém. Od července jsem tedy trávil hodiny a hodiny na pracovních portálech a sháněl další příležitosti. Ještě ten samý měsíc mě kontaktovali z Chongqingu a nabídli mi práci učitele angličtiny v Číně.

Což nás přivádí do současnosti. Po úmorných 4 měsících se vízová mašinérie dostala do bodu, ve kterém není na výběr a já musím zpět do CR abych si víza vyzvedl. Ze dne na den jsem ukončil pracovní poměr a začal shánět nejvýhodnější let. Michal s Petrem, kteří mi poskytli dočasný azyl se doma vytasili s nabídkou, jež se neodmítá. Jejich kolegové Lukáš a Radek dorazí s modelem jakési stavby autem a po její prezentaci se zase vydají domů do České kotliny po asfaltu. Pokud prý chci, můžu jet s nimi.

Na sbalení jsem měl pár dní, ale vzhledem k tomu, že jsem toho zas tak moc do Rumunska nedovezl v tom nebyl problém. Do auta se mi dokonce vejde víc věcí, než kolik bych mohl odvézt letadlem. Paráda.

Ve čtvrtek ráno byl naplánován odjezd na 3:00 ráno. Zabijácká hodina. Kluci si ukrojili pár hodin spánku navíc sledováním amerického válečného dramatu Lovec Jelenů. Po očku jsem je taky sledoval, ale spíš jsem se věnoval úpravě fotek z předchozích výletů - máte možnost je skouknout na picase;-)

Kupodivu jsme ve 3 vstávali jakoby nic a čiperně, bezhlučně jsme se přesunuli do vozu. Pěti válcový turbo diesel VOLVO XC60 nás čekal zaparkovaný v podzemní garáži. Napakovali jsme jeho ohromný úložný prostor až na maximum a vydali se do ranních ulic Bukurešti.

"Thanks for watching, reading, following - Farewell to you all!"

Ještě ani den před odjezdem, jsme si nebyli zcela jisti, jestli je Transaplina stále otevřená a zda se nám podaří ji projet skrz. První úsek s podrobnou mapou do Pitešti jsme se vezli na příjemné dálnici. Cesta ubíhala rychle a zatímco Radek vyspával rýmičku, my s Lukášem jsme projížděli kolem hořícího vraku auta...chlapík nezvládl řízení, možná mikrospánek, každopádně skončil v plamenech pod náklaďákem. V 5:12 ráno za Piteští muselo přijít definitivní rozhodnutí. Jedeme, nebo nejedeme. Byla stále ještě tma a studený podzimní vzduch se zahryzával do našich prokřehlých těl, když jsme se na jedné z benzínek snažili najít něco na zub.

Měli jsme štěstí a místní dinner nabízel snídaňové menu. Za 13 respektive 10 Lei si tu unavený řidič mohl koupit anglickou respektive tureckou snídani s čajem zdarma. Kluci vsadili na klasiku. Já jsem chtěl zjistit co se skrývá za položkou turecká snídaně, takže jsem se pasoval do role pokusného králíka. Za 10 minut již před námi stál hrnek teplého černého čaje a talíře přetékající dobrotami. Anglická slanina, párečky, bagetky, máslíčko, sýr, rajčátka, dokonce i med k dobru. Nádherně jsme se najedli a zahřáli. Posilněni jsme se definitivně rozhodli, že Transalpinu zdoláme.

Když jsme dojeli do vesničky Novaci, na místo kde Transalpina začíná, asi o 2 hodinky později, počasí bylo horší než špatné. Přesto, že předpověď slibovala jasno a větrno, nad námi se tísnili mraky a přes jejich hustý závoj nebylo vidět okolní hory. Dali jsme si něco malého na zub, probudili smysly v brzkém ranním chladu. Někdo si dal pauzu cigaretovou, někdo zase toaletovou. Během 10 minut jsme byli ready a zklamaně rozjížděli naše nacpané volvo vzhůru do kopce. Je 7:00 a nám se vůbec nechce dál.

Za vesnicí jsme narazili na ceduli, které jasně deklarovala, že Transalpina je zavřená - INCHIS! Zastavili jsme abychom to vstřebali, vyfotili a demokraticky se rozhodli se co dál. Za námi přijížděl transit, zastavil vedle nás a stáhl okýnko. Lukáš na postu řidiče udělal to samé. Lámanou angličtinou nám borec potvrdil, že Transalpina je průjezdná a mi se nemáme ničeho bát a jet kupředu. Vyrazili jsme, houstnoucí oblačností, vzrůstající nadmořskou výškou a klesající teplotou. Vstříc nepoznaným krásám Rumunské přírody.

Do 1400 metrů mraky houstly, obklopovaly celý prostor a nebylo vidět ani na 20 metrů kolem auta. Po překročení magické hranice však začali ustupovat až jsme v 1600 metrech vyjeli do úchvatného východu slunce.

I přesto, že Transalpina je dlouhá přes 160 km ta nejhezčí pasáž nedá v sedadle řidič do kupy víc než hodinku jízdy. Tedy, hodinku, pokud ji opravdu jen projíždíte. Na příkrých svazích hor je vidět intenzivní práce a příprava na sezonu. Developerské společnosti investují stamilióny aby zdejší divokou krajinou zvelebili a přizpůsobili cestovnímu ruchu. Za přispění Evropské Unie tu byl položen nový asfaltový koberec a silnice není zdaleka tak nebezpečná jak kdysi bývala. Za slunečného počasí a v perfektní viditelnosti se řídí pohodově. Lanovky zatím zejí prázdnotou a svahy jsou ověnčené ostrým kamením a hnědou travou. Zima na sebe nenechá dlouho čekat. Vybrali jsme si pravděpodobně ten nejpozdější možný termín a udělili dobře. Hra barev a stínů, které tu kreslí brzké ranní slunce je neobyčejná až magická. Jediné co nám kazí celkový klidný dojem je prudký a ostrý vítr. I přes několik vrstev oděvu nám dává zabrat. Prozíravě jsme si nikdo nevzal rukavice a tak i naše prsty trpí pod náporem náhlého ochlazení.

Lukášova GPS ukazuje 2150 Metrů. Před námi se otvírá vrchol jedné z místních hor, kterému je mistrně nasazen klikatící se asfaltový náhrdelník bez svodidel. Vyskakujeme z auta a vydáváme se směrem k vrcholu. Vítr se do nás opírá neskutečnou silou, ale energii jež do nás dopuje ranní slunce není možné zastavit. Pulsuje nám v žilách cestovatelská krev. Až na vrchol...až tam! Ruce křičí v crescendu nad ztrátou citlivosti. Ukecávám Radka aby mi udělal poslední fotku ve stojce. 2180 m n.m. úžasný pocit. Ve vycházejícím slunci vrháme dlouhé stíny a na vrcholku hory nezapomeneme postavit trolla.

Moc aut tu neprojíždí v 8 hodin ráno, ale s tím jedním německým BMW se potkáváme neustále. Každý vybíráme jiné zastávky a výhledy. Jiná místa na fotografování a přírodu k obdivu. To už se však dostáváme za polovinu a cesta začíná padat dolů. Serpentiny jsou opět bez svodidel a my jen děkujeme bohu, že nám takhle nádherně vyšlo počasí. Dupat na brzdu našeho automatu, v neprůhledném mraku a při nižší teplotě by bylo o život celé posádky. Míjíme několik propadlin ve vozovce, do kterých se šířkou vejdeme tak akorát. Sjíždíme opět do pásma lesů a zhluboka nasáváme vůni jehličnanů.

Povinnou zastávku na malou střídá pocit hladu. Táhne na dvanáctou hodinu a naše břicha kručí. Kromě toho se poslední pasáž Transalpiny mění v nekonečně dlouhý úsek plný zatáček a retardérů. Přestože se kolem nás rozkládají neuvěřitelně prudké svahy porostlé úžasně zbarvenými listnatými stromy, většinou břízkami, můj žaludek běduje a touží po kinedrilu. Dalších 45 minut, jsem přetrpěl jen silou vůle a nádherou zdejší přírody. Záchrana přichází v podobě hotelové restaurace Valea Frumoasei ve městečku Sugag. Zde si dáváme Oběd sestávající se z tradiční polévky, šnitzlu a pálivých papriček.

Celá cesta Bukurešť - Praha má 1400 km a dala nám zabrat. I ve třech to byla velká psychická a fyzická zátěž. Střídali jsme se u řízení, navigace i ve vytváření zábavy. Do Prahy jsme dorazili téměř po 22 hodinách v 1:00 v pátek ráno. Super zážitek. Díky kluci.

Chilling journey into Dracula's birth place - Sighisoara

Sibiu (Hermannstadt) and Sighisoara(Segersvár) 

I encountered Tautis sitting on the ground leasing back to the wooden padding of improvised Mc Donald terrace at Gara de Nord.  "Salut. Salut." Tautis handed me his Silva blonda can, for welcome. Told him I have 4 more nefiltrata bergen’s in my backpack and sat next to him. "We have 30 minutes delay already, " he told me. That’s exactly why I am coming on time. Not to wait more than its necessary!

"We need to take care of one big problem before we go", looking at electronic ticket for our trip to Cluj. "There is a name of my colleague written down in this document and I am not sure if they will allow you to take his seat. I am scanning the ticket. Adult/ full price stated in the top right corner and obviously Romanian name at the right bottom one. C'mon. Let's ask. I don’t wana fake someone’s identity. I will take care of your “Forest” and you can ask at the information desk for possibility to change ticket owner." Mutual agreement was sealed with two swigs from the can.

After several minutes of argumentation Tautis was back and pretty upset. His stay in Romania is approaching critical value. After almost 5 months the culture shock is kicking back and he feels really strange and uncomfortable, especially in crowded and sterile Bucharest. His mood was always lifted by any kind of trip. I like to travel with him, because Tautis is always up to go anywhere, explore and most importantly self-arrange anything. From the accommodation, through logistics to the entertainment, everything is DIY.

Dim and magical fog, stray car lights in the distance and completely clear sky with amazing crystal view of the stars. Werewolf moon and un-deadly morning chill in the middle of freshly harvested wheat fields. Slow train speed and beats of the trails. All of this makes you think of this as about extra-dimensional, almost spiritual journey. All the lost and tortured souls around, those gathered during your reaper night shift, now dragged back to underworld for Charon to keep them safe. Your ears full of screaming silence and mind stricken with deadly peace. Getting more and more silent… Into a redeeming limbo of postmortem semi-existence. Silence. Just missing scythe in my hand. Almost feeling its handle in my hands… Imagine that someone knocks on your shoulder in such a state of a mind…chills ran through your spine and various images through your head. Turning my head. From the darkness of dimmed coupe an almost faceless voice with long black hair shrouded with whispers asked me “Could you please close the window, I can not sleep because of the cold.”

Minutes of fantasy regression are gone. Last deep breath of fresh early morning autumn air and I am closing the window. Time to follow the crowd… well those two elderly souls… out of the train. 

5:40 Sibiu Gara. train station is pretty lively. People are going to work and some are coming back. Journey is almost at the end. Calling Reema to let her know I am in the town:-) Next two days she is going to be my tour guide. I am sad though that Mari-An is not present and can not spend some time with us. Right now she is probably strolling through some German city and heaving a good time with strangers :-P

Great 2 days I spent in Sibiu - Strolling through the city whole day, making pictures and in the afternoon visiting ASTRA Film festival of documentary movies. Evening was in sign of culture tolerance. German students had made a dinner and Czech with Pakistanis were invited to enjoy their national cuisine. Great event was closed by friendly ping-pong match.

The next day...think it was sunny Sunday... Ken picked me up after checking out  the 15th International Photographic Salon Sibiu 2012 final exhibition in Sibiu's exhibition hall and as promised, we caught bus to the biggest Village Museum in Europe. With other Pakistanis we decided to spend beautiful day in a calm environment around a lake. Funny thing is that in the middle autumn I was able to weave pussy willow whip usually made for the Easter in mid spring.

It is already more than two days but trip to Sighisoara still resonates within me. Apart from the fact that Vlad Tepes called Dracula was born in here, this small medieval town reminds me my hometown Tachov. 10 long months I have not strolled through its alleyways and strong melancholy struck me hard. Autumn in Tachov is one of the most beautiful times. Colorful alleys, sweet smelling air, sharp low angeled sunshine, bright sky and amazing views on the medieval sights all around the town. Nothing better than stroll through the alleyways, neighborhoods and landmarks ended in a teahouse with cup of fresh Darjeeling in your hands.

Reminds me...the time here in Bucharest is slowly ticking off and in less than a week I will be back in Czech Republic. I am glad I could spend one last weekend on a trip with my friends.

Enjoy your time - life is short ;-)

Peles, Rasnov and Brasov

Road-tripping the East Carpathian beauties

So we decided, even though all odds were against us, to go for a one day trip and try to visit as much as we can. Just before the whole season will be closed an the real autumn/winter begins. In our organizers was Sunday marked as a traveling day. Michal had the car, I had the local language knowledge - little but still and both of us are more than eager to explore and travel.

Morning started terribly early - usually I am waking up at 6:30 to make it on time to work - and around 7:00 we were already in the car driving through silent, gray and wet Bucharest streets. Vaclav, colleague of mine from Czech, testing the games in Bucharest for few weeks, was calling me...yeah I know, we were supposed to be there at 7. And I know how punktlich he is. So I was expecting his call:-) He called just to check up on us and to let us know, he is just checking weather and assuming the rain, he is not coming with us. Bine, no detour for us to pick him up and we can go straight north to the bowls of Transylvania.

Turks were burning brick. Engineers were Polish and the stone carvers were Czech. The Frenchmen were drawing, the Englishmen were measuring, and so was then when you could see hundreds of national costumes and fourteen languages in which they spoke, sang, cursed and quarreled in all dialects and tones, a joyful mix of men

"...Turks were burning brick. Engineers were Polish and the stone carvers were Czech. The Frenchmen were drawing, the Englishmen were measuring, and so was then when you could see hundreds of national costumes and fourteen languages in which they spoke, sang, cursed and quarreled in all dialects and tones, a joyful mix of men..."

Although there was not raining, the weather forecast was not that far from the reality. Weather. com was for once correct...along the way i slipped into the land of dreaming. No problem, when you are in the back seat and just enjoying the ride. Starts to be an issue when you suppose to navigate in the front seat. I really tried hard to stay awake and navigate. HARD. The dreams were stronger than me and clubbed my eyelids to deep state of sleep. When I woke up, Michal was not in his seat. Shock was replaced by surprise when I realized we are not moving. Still half a sleep I was scouting the surroundings...fog, trees, fog, road, trees, a hut, Michal outside the car, trees, fog, fog, never ending fog.

"Sleepy my darling?!" Michal uttered when stepping in. "Sorry man, I hope we are not lost or something. The weather is awful. Would not be surprised if you already turned back to Bucharest." No way, check the map and tell me where to go now. We should be close to Sinaia.

Our goal was to reach Busteni and from there track to Peleš castle, if weather would be nice we wanted to go uphill and use the cable cabin to reach the top. I grabbed our Romanian map in Lonely planet tour guide and finally woke myself up. There was nothing to miss and nowhere to get lost. Simply straight ahead from Bucharesst to Sinaia and Busteni. My plan was to ask someone in there where to head for one of the first European palace with central heating, vacuuming and electricity.

In the end we did not even need to consult the locals to find the palace. Although the rainy weather forced us to stay in car all time, we found a way into a nearby parking lot. No more than 300 meters from the castle is a hotel that offers parking. Entering the road costs approximately 10 Lei/car. But its worth in bad weather. In summer might be great hike up the alley. Last few hundred meters you have to walk, but the view is splendid and definitely worth it.

Peles castle alias palace itself is extremely beautiful and luxurious place I have seen so far. In the Renaissance style built palace to serve as a summer residence for king Carol I. and his wife Elizabeth. More than 400 craftsmen were working for almost 40 years to bring this jewel into the sunlight in all its splendor and magnificence. Although the main architect was Johannes Schultz (1876–1883) on Peles castle also 2 Czech architects left their mark. Karel Beneš(1822-1896) and more significant Karel Liman who designed the palace's towers.

Not only the outside is impressive and full of masterpieces. The Peles castle interior is made from gilded wood, wooden ceilings and paneling along with craftsmen work from all over the Europe. The main wooden work though is made in Austria and Germany. Italian glass, Bohemian crystal and many others decorates this Romanian gem.

Palace has 3 floors and the tour is priced accordingly - 1st floor for 30Lei, 1st+2nd floor for 50Lei and all 3 of them for 70 Lei. We have chosen second option and it turned out to be very good choice. For the second floor we were abandoned alone. Just me and Michal with our tour guide. Lovely lady in her 40 told us many stories and was more than willing to share and answer all our nosy questions. We spend more than 90 minutes on the tour and were pretty saturated for the morning. One quick pizza in Sinaia's restaurant and we were off on the road again.

Rasnov was the next stop. The weather was worse than bad and wee were forced to drive truly slow. Navigation was once again up to me and Michal took the wheel. In less than 2 hours we were already parking in Rasnov main street wondering why they wont let us up the hill to the parking lot.

Considering our gear, we were not prepared for what should come, but about that later...for now we spend 15 minutes walking uphill to realize racing competition is taking place just under the fortress. You could know that only cause of the map. All the surroundings was buried in a cloud an nothing was visible above certain level.

Michal is a gasoline head;-), owns motorbike and likes roar of engines almost as same as smell of burning tyres. So we stopped for a while (almost 30 minutes) to check out the competition.

Even though the weather was still giving us hard time, we were more than glad to hit the road in the morning. Cause these are exactly things we love to travel for. Unexpected events to lift your mood up and enjoying life as it comes. Once again we met Czech made machines and stormed the hill up the fortress we could not see through clouds.

Saxon fortress build in 13th century to guard Romanian lands against Turks and Tartars. Almost fully renovated medieval fortress is perfectly set just behind the mountains to guard lands and passes. Those were unfortunately for us covered in a thick whiteness of clouds.

Time flew like a jet fighter and we need to get down to the town, drink something warm and possibly eat.
On the way down to our car, the weather got even worse. Heavy rain with big rain drops started to fall from the clouds on our heads. Our light garments could not endure such a rainfall and get wet almost instantly. Wet jackets, wet shoes, wet trousers...fortunately our car was close to one of the opened pubs in town. We slipped in ordered a tea and strengthened ourselves for the last part of our journey.

....hmm seems like I already exceeded the traditional span of my articles and your focus also. Long story short. Those who made it in here will get one special tip for Brasov's best restaurant. Should you long for traditional Romanian meal in a cosy /romantic environment visit Bella Musica. Traditional ciorba de fasole served in bread is for decent 15 Lei. Other meals could be slightly more pricey though worth the service.

More pictures can be found on Picasa.

Transfagaras highway trip

Transfagaras - Across the Carpathian mountains 

 

Road 7C is well known as the Transfagarash highway. But don't be confused, the road has so far to highway as i have to superhero. Although it is well managed and pretty passable in the summer, between October and  May is closed since it is impossible to maintain it during the tough intercontinental Romanian winter. Romanians call the Transfagarash highway "Ceauşescu's Folly" since he planned to build that road in order to move armed forces much quickly from north(or to the north)...well his concept, I doubt there was any concept at all for this road. Anyway trying to pass this road in a hedge back is a challenge so I would love to see tank driver maneuver that curved road.

Our trip started at Brasov

the evening before. We gathered at the Beke hostel. Lovely place almost in the heart of Brasov. No more than 3 minutes from Biserica Neagra and less than 5 from cable car station to the famous Brasov sign on the hill. Find that hostel is not easy, but the comfort is worth it. We paid 40 Lei for overnight and had our own facilities.

While I was still testing Assassin's Creed 3, David with Monica, for whom this was the last trip before departing to their native country of USA, rented a car in Bucharest airport. I was supposed to travel to Brasov with them, but AC3 was more importnt in that time, so I decided to join them in the evening at the Brasov train station. Which is by the way quite far from the historical center. All of the trains from Bucharest will drop you off at the Gara Centrala Brasov and you have to take trolley(in front of the station) or buss (a little to the right from the station) to get there. Numbers that are going to take you are 4, 51, 23 and 23B.

While I was waiting for my travel buddies I met 2 backpackers from Germany. They already visited Predeal and were on their way to Bran castle and Peles near Sinaia. I offered them to join us at the Beke guest house, but they were much better prepared and their surfer picked them up in the next minute. Couchsurfing is definitely worth the try:-)


8.30 in the morning multiple cellphones alarm clocks started to ring and sunny morning welcomed us. Quick shower, small mic dejun in the city center and the car was ready to try one of the toughest roads in Romania. David mastered the European, well more Romanian style of driving pretty fast and we departed no later than at 9. On our way out of Brasov we stopped at Real to buy supplies and refill the fuel tank.

First part of the road

might be pretty monotonous. Though the views and sights on Romanian countryside are breathtaking. The air is fresh and smells much better than in Bucharest. Its a completely different world.
In fagaras we met this "Google street view car" so in case we are lucky, we are going to be immortalized(well our car most likely) on google maps:-) We were all so excited that almost forgot where to take the left turn to start the second part of our road - the ascend.

Just a few hundred meters past Arpase de Jos is a roundabout that will decide your adventures. If you continue to the west, you will end up in a region of Sibiu and one of the most beautiful cities in Romania where Mari-An studies. But we turned left and head south towards the majestic Carpathian mountains and region called Arges.

Passing the sign

announcing Transfagarasan road 7C is opened only from June to September our expectations were rising so was the adrenaline level. As the curves started to lead our car uphill, the scenery began to change. Flat meadows were replaced by deep coniferous forests, calm rivers by swift creeks and sunny hot afternoon changed into a cloudy cold one before we even reached the peak.

Tee peak

of the Transfagarasan highway is located at 2014m above sea level and is one of the most elevated roads in Europe. (Another one is the Transalpine highway located also in Romania.) The peak is pierced by a tunnel that leads underneath it and will take you from one side to another. North side is dominated by the Balea Lake. Beautiful glacial lake with 2 hotels at the bank (third one in construction for more than 20 years). Should you have the time, powers and suitable weather conditions take one hour hike to a nearby Balea waterfall.

As we reached the other side of the tunnel, which is by the way the longest tunnel in Romania, we stopped for a snack and obligatory "Picture time". Cloudy weather was left behind on the other side of the mountains and we used all the time before the clouds crossed the mountains to make some pictures. Stopping on almost every curve and taking pics of everything and anything - we enjoyed that time.

As the time was passing so were the miles and we eventually reached Poenari fortress. in the lower elevations. My stomach was begging for something more to eat and also to rest from the curvy road. I was never a fan of bus/car traveling in the rear seats and Transfagaras tested my resilience well. Poenari fortress is an actual place of rule of the most famous Romanian - Vlad the 3rd, Wallachian Prince known as Vlad Tepes - Dracula. Fortress is located on top of a steep hill and visitor has to beat more than 1800 steps to get there.

Curtea de Arges

Considering the time and that this was Monica's and David's last trip we decided to leave it for another time and head to the nearby town of Curtea de Arges which posses the most famous cathedral in Romania (check out the 1 LEU bill and you will know why;-) Monica is a big fan of these sacral architectural jewels in Romania.

The time was running out and we decided to quickly drop Mari-An in Pitesti and hit the road to Bucharest as fast as possible. On the way I was sleeping or chatting in turns and what I remember vividly enough is that in Curtea de Arges they have much more stray dogs than anywhere else I have been in Romania.

Edit:

Round 2 - Transfagaras sequel in Toyota Corolla

Right! We did one more trip through this extraordinary road. With borrowed car from Avis car rental. Toyota Corolla 1.4 was our vehicle. And the driver - Holistr. I simply wanted to drive the road on my own. Have the opportunity to drive those serpentines for myself and squeeze from the engine what it takes.

Snagov pentru turisti 3 - Drákulův hrob ve Snagově

Snagov pentru turisti 3 - Snagov monastery

Cesta z Izvorani zpět do kempu byla v pohodě. Přesně jsme věděli kam jít a tekuté zlato už se nám houpalo na zádech. Dorazili jsme za tmy a těsně před návratem nám volali, jestli jsme se náhodou neztratili. Nalakovali jsme je, že jsme na cestě do Bukurešti a že jdeme pařit do Lipsakni. Nenechali se nalakovat úplně, ale strach měli :-))

Večer jsme kromě společného grilování a decentního obumbání stihli ještě koupačku. Jak jsem psal v předchozím článku kemp, do kterého jsme přijeli neměl řádný přístup k vodě. To ale mnohé z nás neodradilo a přístup jsme si našli vlastní. Zatímco jsem byli na pivním lovu, pátrací skupina přelezla plot na vedlejší "opuštěný" pozemek a našla molo tak akorát pro půlnoční vodní řádění. Takže když jsme se zpocení vrátili, měli jsme nejlepší příležitost jít se opláchnout. Přes plot, baterka na max a vůně zakázaného ovoce při běhu směrem k molu. Jedna, dvě, tři šipky do poměrně teplé vody plus lehké plaváníčko. Voda čistotou zrovna neoplývala, tak jsme to zabalili a vydali se přes plot zase zpět do kempu. Trocha toho dobrodrůža:-)

Honzo vstávej! Kolik je hodin?

Ráno jsme vstávali kupodivu "skoro" na čas (T+50minut) a AIESECáři se dočkali svého vysněného ranního odjezdu zpět do Bukurešti. Na to, že většina osazenstva šla hajat kolem 5 hodiny ranní, klobouk dolu. Zatímco nás Ioana varovala, že neumíme Rumunsky, a že se určitě ztratíme v lese, jsme se s Tautisem posilňovali posledním pivkem co zbylo z nočního veselí. Holka neví, že jsme toho zcestovali dvakrát tolik co ona, ještě dřív než vylezla ze základky. Ale hádat se s ní nebudeme. Poděkovali jsme za příjemně strávený večer a s lehkým sarkasmem poslali ty "trampy" zase k maminkám. Papa La revedere

Jelikož GPS v mém telefonu je opravdu zoufale nepřesné a mapu oblati jsem měl v hlave jen mlhavě, na cestu ke klášteru jsme se optali starého známého barmana před chlaďákem. Vypadlo z něj 7 kilometrů. S navigací mu pomohl štamgast a podle toho jak nás včera navigoval do vesnice, jsme byli přesvědčeni, že na klášter dneska nenarazíme...zamávali místním stray dogům a vyrazili na cestu. Z malé smečky čerstvých štěňat se k nám jeden raubíř připojil. Trvalo mu dobrý dva kilometry než to vzdal a to jsme museli držet pekelný tempo.

"Olrajt, plís ken samvan pik us ap et the monastery? Ví vont tu gou tu Snagov...Ví ár et the monastery. Kud jů pik as ap end tejk as tu Snagov?"

Ani ne po třech kilometrech jsme narazili na křižovatku. V barmanově popisu, žádné křižovatky nefigurovaly...babo raď. Poradil nám nakonec dědek, kterej vyvážel smetí do lesa. Zatímco jsme polemizovali, co asi dědula vyvážel za svinstvo přímo do přírody, následovali jsme asfaltku jak dědula poradil. Ovšem nebyl to děd vševěd a tak nám po dvou odbočkách, jak radil, nezbylo než se spolehnout na zatáčející auta a věřit, že mají namířeno na tu "velkou atrakci" jako my.

Jo ta atrakce. No ve Snagově, což je celkem kousek od Targoviště (město ve kterým ze kterého vládl Vlad Tsepes alias Drakula) byl ten slavnej Drákula jednoho romantického podzimního podvečera údajně přepaden a zabit. My víme svoje, Drákula sedí v HQ Bank of Transylvania a sosá peníze. Každopádně v tom Snagově, za to že to byl takovej velkej národní hrdina a vyhnal Turky, mu postavili klášter. Takovou malou svatyni a pohřbili tam jeho ostatky - useknutou hlavu a torso probodené osikovým kůlem;-)

Snagov Monastery

Kolem Palatsul Snagov se po několika konzultacích s místními konečně dostáváme na správnou cestu. Jeden by řekl, že taková národní památka - hrob národního hrdiny, prince, vůdce, Drákuly - bude značená. Alespoň cedule na hlavní cestě!! Ale to ne, jak tady říkáme: "Welcome to Romania". Je to holt ještě country v rozvoji. Nezastavuje to však příval našich "komplimentů" na účet rumunského značení cest až do chvíle, kdy na lesní, jednoproudové, rozbité asfaltce potkáváme šipku s nápisem: "Manasteria Snagov - Vlad Tsepes grave". Rozjedeme komplimenty na novo, ale zároveň získáváme novou energii do dalšího putování. Kromě úmorného 40 stupňového vedra a nedostatku krému na opalování nám nic nechybí. Vodu a pivko si táhneme z kempu, boty drží, cesta je teď už bez aut a příjemný stín stromů nám dává ulevit od spalujícího slunce.

Cedule slibovala další dva kilometry. Podle zkušenosti jsme čekali spíš tři, ale v tom vedru vám přijde všechno tak nějak delší. Po 20 minutách jsme se dostali na dosah. Velká cedule s číslem na převozníka a informacemi o Snagovském klášteře dávala tušit, že jsme skoro tam. Přesně jak tvrdil průvodce Lonely planet. Taky se tam dočtete, že o víkendu to bývá na Snagově napráskané, protože všichni z města sem jezdí se koupat. Přešli jsme tedy nově postavený železný most a vydali se kouknout na ty zázraky. Kromě nás a úmorného vedra jsme nepotkali živáčka. I lidi z vesnice se sem asi v tomhle vedru neodvažujou, nebo že by se báli Drákuly...

Zatímco já jsem zaplatil 15 Lei za slavnou hrobku drákulovu v mrňavém kostelíku na ostrově, Tautis na sebe hodil plavky a šel se vykoupat.  Kostely a náboženství, ba ani ten slavný pan nabodávač ho moc neberou. Nu což, každý jsme měli na čtvrt hoďky o zábavu postaráno. Já teda ještě o něco déle, protože jsem ještě sháněl toaletu. Suchej záchod u kláštera byl proti peklu v kempu docela andělskou zkušeností. A protože jsme chtěli chytnout bus ze Snagova, na druhém břehu jezera, lanařil jsem místního kněze aby mi dal číslo do resortu ve Snagově aby nás tu vyzvedli lodí. Mobil sice měl, ale asi jen na pokec s nejvyšším. Zkusil jsem ještě projet průvodce, ale číslo v něm uvedené dle slečny operátorky neexistuje. Vydali jsme se tedy zpět po mostě a odhodlaní obejít to pěšky.

To nás přešlo hned v prvním stínu za mostem a vzhledem k tomu, že se nám v batohu válelo poslední skoro ještě vychlazené pivo, dali jsme si solidní odpolední siestu. Přímo před tou cedulí. To vedro nám asi uvařilo mozky. A nejen nám, ale místním asi taky. Protože na tý ceduli bylo celou dobu obrovskými číslicemi napsáno numero na toho převozníka. Ptali jsme se jich, jak se dostat do Bukurešti, potažmo do Snagova. Engliš moc nelámali, tak jsem musel já lámat Románštinu. Sešlo se tam několik starších a i děcka se přišly podívat na zápaďáky. Jeden z borců lámal trochu Italštinu a Němčinu. Nakonec jsme se domluvili tak nějak nohama-rukama, znáte to. Přišlo osvícení a já volal na to numero z cedule. :-D

Hallo
Hallo - prase kozu potrkalo...ehhh
Dů jů spík ingliš?
Nu nu ingleza...vejt. - hluk v pozadí dával tušit, že borec je v nějakém restauračním zařízení a hledá tlumočníka
Hello?
Hello?
Dů jů spík ingliš?
Jes aj dů.
Olrajt, plís ken samvan pik us ap et the monastery? Ví vont to gou tu Snagov. Ví ár et the monastery. Kud jů pik as ap end tejk as tu Snagov?

Holka se omlouvala, že ona nemá loď, že jen umí anglicky. V pozadí byl slyšet hluk a borec co se smál a pořád se smíchem opakoval not going. Holka se snažila tlumočit: "Borec že nikam nejede, že nechce a že stejně nemá loď."  Pan kapitán byl zřejmě v restauračce pod vlivem. Servírka dostala do ruky tidlifon a musela se s náma vypořádat. Tak jsem jí zkusil zlanařit, na to, že se jedná o výhodnej byznys. Ale Captain Kirk nechtěl o byznyse slyšet. Byla neděle a studený pifko měl nespíš v druhý pazouře, protože tu první měl strčenou v zadnici. Trochu rozladěn jsem zavěsil.

Přijeďte na grilovačku

Ještě než jsme vyrazili k nejbližší zatávce maxi taxi, nás ten největší mafiozo zval na grilovačku. Zdvořile jsme odmítli, ale trval na tom, že až přijedeme příště, musíme se mu ozvat a uděláme party. Nadiktoval mi číslo a rozloučil se se slovy grill party na rtech.

Slunce pálilo jak čert. Slavnej drákula by na něm des-integroval v horizontu milisekund. Na zastávku to bylo dle popisu dobrej kilometr. Takže obligátní zastávka v místním minimárketu pro něco na zub. Zastávku MAXITAXI jsme našli na křižovatce. Rumuni mají v oblibě neuvádět na zastávkách jízdní řád. Tak jsme se šli zeptat do marketu-hospody naproti přes ulici. Nejbližší za 2 hoďky!!! Koupili jsme bíra a sedli na plastové Algida židličky v ne až tak příjemném stínu (rozuměj 38 stupňů). Unaven jsem to zařezal a vzbudil se až když přijel zásobovací vůz. Tautis byl, narozdíl ode mne, duchem přítomen a hned se jal s týpkem vyjednávat odvoz do metropole. Slovo dalo slovo, ruka ruku a noha nohu. Do Bukurešti pojede za 5 minut až to vyloží, klidně nás vezme. SUPER! Nastoupili jsme do dodávky, kde se na zemi kromě veškerých faktur a pravděpodobně účetnictví týpkovy živnosti povaloval taky 300W zesilovač, váha, 20 kusů kukuřičných klasů a basebalová pálka.

Zásobovač nás vyklopil na stanici metra Petracke Poenaru. Dali jsme mu za ochotu 15 Lei a zanořili se do chládku zdejšího metra. Spokojeně jsme se rozvalili na peroně a od plic se smáli tomu, co všechno jsme za ten víkend zažili :-)

Snagov pentru turisti 2 - Izvorani pivní odysea

 Snagov pentru turisti 2 - podvečerní procházka

Zatímco jsme si pekli šunky v přetopeném maxi taxi, kolem nás se odehrával Bukurešťský každotýdenní exodus. 7 hodin podvečer, pátek, pěkné počasí. Každý kdo má trochu rozumu vyrazí z města pryč. V dopravě jsme strávili přes hodinu a půl. (Na 35 kiláků docela úlet.) Nebyla by to ani tak zlá cesta, kdyby pan řidič neholdoval opravdu stupidním beatům 15 let vyběhaného techna a neměl sluchové problémy. Možná mám ty sluchové problémy já, kdo ví. Každopádně volume na jeho rádiu mi nedávalo možnost zabřednout do konverzace se sousedem ani se prospat. Alespoň jsem si vybalil dáreček a naplnil břich z veřejně kolujících zásob. Za cestu jsme platili 6Lei, což je velmi parádní cena.

Z kempu až na olympijský stadion

19:30 - příjezd do Marina Port & Resort kempul. Maxi taxíci nás vyložili přímo v kempu a musím přiznat, že to bylo velmi pohodlné. AIESECáři však mají tendenci všechno organizovat až příliš. Nemyslím jenom logistiku, zábavu, občerstvení, ale především informace a taky sami sebe. Jenže jim to fešákům občas (hodně často) nevyjde. Tak se stane, že skončíte v rezortu bez pořádného dopravního spojení, s minimem příležitostí se občerstvit a bez možnosti se vykoupat! Za tohle všechno plus masakrální sociální zařízení, neuklizený pozemek pro stanování a neschopnost veškerého personálu komunikovat v alespoň jednom mezinárodním jazyce, zaplatíte 10Lei (60Kč)/den. Respektive v našem případě 20Lei (120Kč) za noc, protože AIESECaři rozhodli, že se musíme druhý den v 9 ráno vrátit zpátky do Bukurešti.

S Tautisem jsme se přijeli vykoupat, zakalit a podívat po okolí. Zeptali jsme se Roxany, kde je ten nejbližší obchod, ve kterým si můžeme nakoupit buřta a chlazenýho beera. Ta nás usadila s tím, že by to mohli vědět místní, že ona to neví. (V kontext toho, že nám před odjezdem říkala, že tam je všechno k dispozici je to obrat o více než 100 stupňů.) "Poděkovali jsme jí" za její rady a vydali se do improvizovaného baru (rozuměj chlaďák u nějž stojí děda s otvírákem) pro informace. S mou omezenou znalostí rumunštiny jsme z dědy vypáčili lokaci nejbližšího obchodu a přibližnou vzdálenost - 3km. Není to sice přímo v místě, ale není to zas tak daleko. Zahájili jsme tedy náš první turisťák.

"...a vydali se do improvizovaného baru (rozuměj chlaďák u nějž stojí děda s otvírákem) pro informace."

Svižným tempem jsme vyrazili dreapta, in face, stnga, přesně jak nám stařík poradil. Narazili jsme na první odbočku doleva, na druhou, ale žádnej krámek jsme nepotkali. Zato jsme potkali bandu cyklistů, jednoho ultra maratonce a filmové studio. Pro sichr jsme se zeptali vrátného "Unde magazim?" a "distancia?". Vypadli z něj další 3km a hrubý popis cesty. Obešli jsme tedy prostory studia a narazili na olympijskou vesničku. Tedy ona to nebyla vesnička, spíš jen komplex sportiv multifunctional. Z popisků jsme se dozvěděli, že plavecká hala, ledová plocha i sportovní hala, společně se zázemím, tady vyrostli jako tréningový komplex pro sportovce účastnící se olympiády v Sydney 2000. Opravdu nádherné nové stavby s futuristickou architekturou, o které je očividně velmi dobře postaráno. Jen škoda, že jsou vystavěny v totální pustině. Nejbližší vesnice je 2km, jak nám ochotně pověděli přítomní strážci. Čímž nás zároveň nasměrovali k cíli naší cesty - místního obchodu.

Pokec s půlkou vesnice

Po více než 5 kilácích v nožičkách a o hodinu později, než jsme původně předpokládali jsme se ocitli na prahu civilizace. Narazili jsme na obydlí skutečných lidí. Byly to luxusní vily z doby na přelomu devadesátých let, kdy si podvodní restituenti vydělávali špinavé peníze a mohli si dovolit téměř cokoliv. Mnohé pozemky zely prázdnotou, některé vily byly jen rozestavěné za neproniknutelnou bariérou živého plotu, jiné obývali skuteční mafiáni. Vysoké ploty, kamenné či zděné zídky, ocelová vrata, kamerové systémy a několikapatrové obludy prvotního kapitalistického rádoby-designu lemovaly přístupovou cestu do osady Izvorani. Abysme si trochu zvedli náladu a upřesnili si naši polohu, zeptali jsme se na cestu...Týpek akorát vycházel z baráku. Fajnová košile, moderní sestřih, tak 40-50 let, očividně nervozní. Zkusil jsem to na něj Rumunsky, jako vždycky. On si hned všiml, že nejsu zdejší a začal lámaně anglicky popisovat cestu k nejbližšímu Magazínul. Hned jak nasedl do svého teréního vozu jsme s Tautisem tipovali, kolik lidí asi zabil. Shodli jsme se na 7.

"Zastavil jsem jednu stařenku a optal se jí jak je to s tím magazínul. Seskočila z pedálů a dala se do vyprávění"

Stavení pomalu začala připomínat normální vesnickou architekturu a lidi kolem nás jezdili na kolech. Panoval poměrně čilí ruch. Zastavil jsem jednu stařenku a optal se jí jak je to s tím magazínul, co má být tady za rohem. Seskočila z pedálů a dala se do vyprávění - nechtěli jsme jí přerušovat, tak jsme jen kývali hlavou a já hádal - "Tady magazínu zavřený. Být tu další magazínul. Vpravo pak vlevo a pak zase vlevo. Je to kousek". Byla na kole, to je pro ní kousek všude. Poděkovali jsme jí a popřáli sanetate (zdravíčko). To už ale stavěl další cyklista a začal se ptát co hledáme. Tož jsem mu zas nalámal pár rumunských slovíček. Odpověď byla tentokráte v angličtině - "14cm napravo. 14m. tady ten obchod před vámi na křižovatce je zavřený. Pěšky tam dojdete za 10 minut." To už na nás hulákal z dálky, protože sekundoval svojí ženě na zdravotní vyjížďce. Byli jsme z toho všeho moudrý jak ukulele, ale aspoň jsme na křižovatce zabočili správně.

A pokud si myslíte, že tady už na nás čekalo pivo, tak se šeredně mýlíte. Týpek si spletl nejen jednotky, ale především čísla. Na to nás upozornili místní co obírali hruškový strom u jedné z vil.
"Jo jo, magazínul je tamhle za kostelem. Musíte rovně a doleva pak znova doleva. Pak kolem kostela a tam už to vpravo uvidíte." Super takže tak 1400metrů :-) Zabředli jsme do lehkého hovoru s klasickou tématikou odkud jsme a co tu děláme. Na cestu jsme dostali pár hrušek a obligátní sanetate.

Tam a zase zpět...

Těsně před vytouženým obchodem, do kterýho jsme dorazili už téměř po západu slunce nás ještě napadl jeden zbloudilý čokl. Tautis z nich má ještě větší strach než já, tak se kryl za mým báglem a oba jsme tajně doufali, že ho ta místní 100letá paní dokáže uklidnit. Nakonec z toho bylo jen drsné štěkání, ale i tak nás to docela vylekalo. Místní psi nejsou zrovna beránci.


Haleluja - po dvou hodinách na cestě, zpocení a žízniví jsme konečně dosáhli svého cíle. Magazinul Mixt v srdci vesničky Izvorani. Jediný otevřený obchod na míle daleko. 10*URSUS plechovek, malý snack pro holistrovo hladové bříško a mohli jsme razit nazpátek.

Ušetřené peníze: 20 Lei
Nachozené kilometry: 12km
Turistický zážitek:  K nezaplacení!

Snagov pentru turisti 1 - odjíždíme "na čas"

Snagov I - odjezd

Po nějaké té době pracovního nasazení jsem se nechal přemluvit na víkendovku.(rozuměj výlet).

Zatimco Kunrad a Sandor se vydali na víkendový průzkum Moldavské oblasti zvané transdnestrie, já a Tautis jsme se dohodli na víkendovém turisťáku do Snagova. Taková malá backpackerská odysea kousek od Bukurešti. Jen my dva, pár trainees z AIESECu a pohoda u největšího Rumunského jezera, které má maximální hloubku 9 metrů. Alespoň tak jsme si to oba představovali.

Sraz byl v 5:40 na autobusáku u Piata Presei libere (Náměstí svobodného tisku). Taková hnusná komančská budova, kterou si lidi pletou s Casa poporului (Prezidentským palácem). Ono se není čemu divit. Obě jsou pořádně ve stejném stylu velký a hnusný. Každopádně v 5:40 jsme na místě byli tak akorát Tautis a já. On, jako zaměstnanec německé společnosti je zvyklí chodit na čas. Já, jelikož jsem to měl tak 10 minut pěšky z práce, jsem přišel výjimečně na čas:-) Za všudypřítomného pachu z místních toiek, které na nádraží nahrazovaly veřejné záchodky, jsme se dali do zdlouhavého čekání. Čas jsme si krátili debatou na téma "Proč milujeme Bukurešť". Závěr debaty byl jasný - jsme tu jen dočasně. A právě ta myšlenka, že jednou, ne za moc dlouho, odtud vypadneme, dodává pozitivní tón celé kakofonii odporu a hnusu, jež v nás rezonuje během průchodu jejími ulicemi. Bukurešť má svá pozitiva - pro mě je to jedno z nejzelenějších měst, ve kterých jsem žil. Z našeho rozímání nás vyrušil telefonát od Roxany, že už je na místě a máme se jako připojit k ní. Trocha zmateného popisu lokace, ale nakonec jsme se našli. čas T+15 minut

Přišel první šok jak sviňa! Na druhé straně autobusáku čekalo tak 20 lidí s báglama a proviantem. Toutis i já jsme čuměli jak půl zadnice z křoví, či jak veverky na poušti, ale než jsme se stačili vzpamatovat, už nám někdo klátil ruce a představoval se. Líbačka, rukotřas, přehršel jmen...však to znáte. Nepamatoval jsem si nikoho, zbytek jsem vynechal a nechal jsem se od Ahmeda obdarovat speciálním dárkem z Egypta. Vtiskl mi do rukou dárkovou taštičku s růžovým srdíčkem kočičky od Disneyho. Za všeobecného veselí jsem se od něj dozvěděl, že to posílá Soha. Už mi bylo jasné, která bije a pro zachování soukromí jsem, opětně za všeobecného, tentokráte zklamání, svůj dárek zasunul do báglu a neotevřel jej:-)

Přesunuli jsme se ke stanici MAXI TAXI, které nás mělo dovézt do Snagova. Zabředli jsme do hovoru s novými trainees - Anna z Ukrajiny, Ahmed z Egypta, Kinglsley z Hong-Kongu, Chris z Kanady a další. Všichni přijeli jako trenéři na GROW. Stejný projekt, kterého jsem se já účastnil jako trenér na jaře letošního roku - o GROW 0.9 jsem psal v anglickém příspěvku tady na blogu. Rázem nám došlo, že se jedná o outdoor activity v rámci jejich projektu, a že všichni ti ostatní lidi jsou teenageři. Na chvíli jsme si s Tautisem přišli trochu staří, ale opravdu jen na chvíli. Tautis neustále kontroloval čas a já měl starosti o zásoby. Neměl jsem nic nakoupeno a na Piata Presei Libere není nic než výstavní prostory, nádraží a silnice. protože plno dalších lidí mělo zpoždění, tak jsme se rozhodli narychlo najít nějaký stánek s občerstvením, kde bychom alespoň koupili vodu.čas T+35 minut

Samozřejmě jsme v okolí našli velký kulový s marmeládou, takže jsme se zpocení a zklamaní vrátili zpátky na zastávku MAXI TAXI busu. Právě včas. Opozdilci dorazili a Roxana všem ordinovala nástup. Nacpali jsme se do dvou maxi taxálů a rozjeli se vzhůru za dobrodrůžem čas T+55 minut

Assassin's Creed 3 a jak to bude dál...

Mohawk Connor bojuje za nezávislost kolonií 

Ok, takže jste sem přišli protože chcete vědět, cože jako je ten Assassin's Creed 3 a co to má společného se mnou a Bukureští...Pravda je prostá. Jelikož AC3 je nejnovější pecka ze série Assassin's Creed, kterou plánuje Ubisoft vydat před Vánoci 2012, můj milý šéf si mě pozval na kobereček a nabídl mi novou smlouvu. Ano, AC3 se neobejde bez české lokalizace a tu budu kontrolovat a hrát právě já. Ono není tak jednoduché sehnat ochotného čecháčka co chce pařit hry za peníze a zároveň se přestěhovat do Rumunska :-) Nechal jsem se samozřejmě trochu přemlouvat a neodpustil jsem si požadavek na speciální přispění do rodinného rozpočtu. Pokud má Conor mluvit bez chyb, tak to bude chtít nějaké to euro navíc. Playman se postará o lokalizaci v podobě překladu scénáře a veškerých textů, od konverzací a replik přes nápovědu a rady až po znalostní databázi a historické souvislosti. Já to zapařim a otestuju :-)

"Z toho vyplývá, že v Rumunsku zůstávám na dobu určenou dokončením lokalizace Assassin's Creed 3 - říjen 2012!"

V podstatě se jedná o největší letošní projekt celého Ubisoftu. Assassin's creed je přední značka Ubisoftu a největší titul na trhu z pohledu lokalizace vůbec. Všechno to začalo v roce 2007 kdy poprvé spatřil světlo obrazovek Desmond Miles a jeho historické alter-ego alias vzdálený předek Altaïr Ibn-La'Ahad. Společně nám odhalili zákulisí odvěké tahanice o moc mezi Assassiny a Templáři a předvedli co to znamená free-play - hraní ve volném stylu, kdy hráč není zdržován neustálým nahráváním a může volně procházet herní svět a plnit úkoly podle libosti. Zároveň nás provedli lokacemi středověkého blízkého východu v době 3. křížové výpravy, nechali nás dosytosti nasát atmosféru damašského bazaru a zasvětili do tajemství ztraceného ráje a artefaktů, které jsou klíčem k jeho dosažení.

Hlavním hrdinou třetího pokračování je napůl Mohawk, napůl Brit Connor Kenway jehož příběh se odehrává na pozadí boje amerických kolonií o nezávislost. Jakožto potomek Templářského/Assassinského otce se musí vypořádat nejen se svojí vlastní minulostí, ale přispět k rozluštění hádanky Ztraceného ráje. Desmond Miles se tak opět ponoří do aplikace Animus a v kůži Connora prožije nejdramatičtější okamžiky historie, která stvořila USA. Můžete se těšit na setkání s některými velkými postavami americké historie jako je George Washington, Benjamin Franklin, Thomas Jefferson či Friedrich Wilhelm von Steuben. Stejně tak zavítáte na nejznámější místa americké historie v podání Bostonu, New Yorku či Lexingtonu.

P.S.: Sekce Odkazy/Links aktualizována. Jukněte na nové objevy.

Ubisoft Bucharest slavil 20 v Bulharské Pomorii

Ráno jsem se probudil poměrně svěží a díky nemoci zvané práce, taky pěkně brzo. Už v 8 jsem byl na nohou a přemejšlel, co jako budu dělat. Program od Ubi začínal až v deset. Myšlenka nakopla myšlenku a v 8:30 už jsem stál na pláži s ručníkem. Ha, Ivan. Nešel jsem se koupat, jak byste si bláhově mohli myslet. Využil jsem přebytku energie, moře a písku k tomu...abych si zaběhal. Přesně tak, jak to dělal Mitch Bjukenen v Baywatch, vždycky jsem si to chtěl zkusit. Právě dneska ráno, tady v Pomorii se mi naskytla tahle jedinečná příležitost:-)

Na pláži bylo kupodivu mrtě lidí. Nějaký karatisti dělali promo fotky a německý turisti už vlili svoje Schinken na lehátka. Nasadil jsem tempo, které by i Mitch záviděl a vzápětí zjistil, že je mi pláž našeho rezortu malá. Tak jsem přeběhl 3krát tam a zpět a pořádně se zapotil. Ve finále jsem to zalomil do moře a nechal odplout veškerou únavu.

Snídaně v Diamond restaurant stála za to. Lukasz a Joseph nebyli k nalezení, takže jsem se připojil k náhodnému stolu. Míchaná vejce, volské oko, palačinka, koblih, na co si jen vzpomenete. Slaná, sladká, či smažená snídaně. Já jsem dal přednost vejcím, slanině a fazolkám, k tomu chléb a samozřejmě čaj.

Ubisoft si pro nás přichystal celkem pestrý program.Už včera jsem přemlouval kluky aby se ráno dostavili na pláž, že spolu postavíme ten slavnej Bran castle. Jedinej kdo nakonec dorazil byl Lukasz, ale při snídani jsem naverboval další 2 stavitele. Celkově nás tedy bylo kvarteto. Zatímco jsme obdivovali vnady místní animátorky, její kolega se nám snažil vysvětlit, že ve 4 to stavět nemůžeme. Že je to pro MAX 3 členný družstva. Co se dalo dělat, jako hlavní architekt jsem odstoupil z týmu a byl pasován do role manažera. To ale dlouho nevydrželo, protože blonďatá slečna animátorka nám oznámila, že jsme jedinej tým pro druhý kolo stavění, takže nám to jako zruší a šmitec. Nato jsem vybalil náš technický výkres a vysvětlil jí, že tady jsme dneska proto abysme to stavění vyhráli. Ona chápala Rumunsky, já mluvil Anglicky. Kolega animátor byl tak nadšenej, když viděl náš nákres, že nám poskytl nejen větší část pláže a dodatečné nářadí, ale dovolil nám stavět ve čtyřech.

Po 30 minutách jsme vytvořili to co můžete vidět na fotkách. Přesně tak, zámek Bran to neni. Je to ta zdejší nechvalně proslulá Casa Poporului. U snídaně jsem udělal menší research abych věděl, jak má ten Bran vypadat, když už jsem ho neviděl v reálu a zjistil, že je to nerealizovatelný. Tak jsem nakonec naverboval Virgila a dalšího kolegu programátora na ideu postavit pískovej symbol Ceaušeskovy despotické vlády.
Na stavění jsme měli mít hodinku, ale druhá půlka byla jen o rozdělování bodů. Tak jsme si dali hlas, vyhráli druhý kolo a šli se vykoupat.

Další na seznamu Ubi aktivit byl plážový volejbal. Ten jsem s respektu k mému handicapovanému malíčku na pravé ruce ignoroval a raději se vydal do bazénu na "interaktivní hry". Oni by byli interaktivní kdyby tam byl někdo aktivní. Hodně lidí se unavilo raním turnajem ve vodním pólu a tak jen polehávali kolem a sexuálně rozptylující animátorku směle ignorovali(mluvíme o společnosti, ve který z 90% pracujou nerd chlapy alá IT crowd!).ˇřekl jsem si, že si místo toho půjdu raději zaplavat. Nabral jsem Moni, která mi opatrovala foťák(story o jeho ztrátě minulého dne bych nechal na jindy) a vydali jsme se do krytého bazénu. Výřivka, brouzdálko a malej tobogán pro děcka. 20m bazén tak akorát pro 2 lidi na plavání.

Příjemně vyhladovělí jsem se vydal na oběd. Potkal Josepha a ukecal ho nejen na pivko, ale taky na Pistoale cu apa - vodní pistole. K obědu jsem dal jen lehce salátek a straight whisky. To abych se moc neunavil, přece jen válka je válka, i když s vodníma zbraněma. Systém byl jednoduchý. Tým s víc promáčeným oblečením prohrál. Takže z opačného pohledu, pokud měl tým jen plavky, měl výhru v kapse.
10 minut běhání na území o rozměrech 20X20 mi dalo pořádně zabrat. Poslední minutky už jsem jen tak popobíhal a snažil se schytat co nejméně vody na svojí košili.

Stíny se pomalu prodlužovali a vítr sílil. Byl čas na Zmeie alias Draky. S Lukaszem jsme se pokusili jednoho postavit a nechat ho lítat. No nepovedlo se. Zato jsem si pořezal ruku. Alkohol a ostré předměty nejdou moc dohromady. Už se nedivim, že ve středověku tolik lidí umíralo na sečná zranění:-) Místo vypuštění dragona jsme tedy navštívili bar na Gama a dali si pro změnu koktejlek. Sex on the Beach nebo co to bylo. Chtěl jsem něco sladkýho.

Celý den taky v utrobách hotelu probíhali turnaje v šipkách, bowlingu, biliardu a stolním fotbálku  také jste si mohli vyzkoušet všemožné společenské hry. Ale byl bych blázen abych v takovým počasí a u moře seděl zavřenej vevnitř. Beztak si zmíněné hry můžu zahrát kdykoliv v práci.

Společná večeře a následná Ubiparty byla v režii místních DJ a výběr muziky byl povedený. Začínalo se Rokovými peckami od AC/DC, Metallicy a Iron Maden. V průběh večera se vystřídal elektro-pop s DnB a Trance s ploužáky. Takže si všichni přišli na své. Každou hodinku byla muzika přerušena vystoupením dívčí taneční skupiny s připravenou choreografií. Pánové, bylo se na co koukat:-)

Ještě před volnou zábavou vystoupil Sebastian Delen (Managing Director at Ubisoft Romania) s obligátním gratulačním a sumarizačním projevem. Studia z Kanady, Paříže a Shanghaie nám poslali virtuální blahopřání a samotný Yves Guillemot se virtuálně zúčastnil a poblahopřál k dvacetinám. Pak přišel čas představit nejnovější pecky v portfoliu firmy z nichž největší pozornost si vysloužila hudební hra Rock Smith. Kluci z dev testingu si to na podiu náramně užili a za mohutného povzbuzování nám předvedli, jak se to hraje. Potom už následovala volná zábava a party se rozjela na plný pecky.

V průběhu večera jsme si ještě všichni mohli nechat udělat dočasné tetování. Toho využili snad úplně všichni. Většina pak, posilněna alkoholem, vytvářela na svých tělech prapodivné kreace tvraů a barev.

Jen škoda, že nás ve 2:00 vyhostili ze sálu. Pařba pak pokračovala na pokojích až do brzkých ranních hodin.
Co dodat závěrem. 

UBI ROCKS

Jak jsem dopadl v Bulharsku

Už v pět mě  blahosklonně probudil Geralt s tím, že si půjdeme nabagrovat něco k jídlu. Já ho stejně blahosklonně ignoroval. A dal jsem se do další půl hodiny spánku. Nakonec jsem skončil u 20 minutové meditace a nechal se unášet na vlně čaker do hlubin oceánu pocitů a porozumění. BZZ BZZZ BZZ, věděl jsem, že je čas se jít sbalit a vyrazit směr Tineretului station. Takhle brzo  ráno byla Alea Tohani s okolím kupodivu docela živá. Slunce právě vykukovalo zpoza ohyzdných paneláků a vybarvovalo atmosféru výletního dne do zlatavé barvy. Na bus jsem přišel s covrigem z mé oblíbené pekárny a navíc včas. Aplaus si necháme ne příště. Ale byl jsem sám docela překvapen.

Cesta byla střídavě spací, chodící a smací, ale hlavně pořádně zmatená. Řidič neměl k dispozici GPS a minimálně dvakrát (co jsem byl vzhůru) to zalomil na špatnou stranu. Takže obligátní couvačka nebo vracení se v protisměru nás neminulo. Ze sedmy hodin se nakonec vyklubalo 9, ale po 6 měsících v Rumunsku už mě nic podobného překvapit nemůže. Minimálně jsem se o něco více prospal.

Hned po příjezdu jsme si nafotili vstupní bránu do našeho rezortu (chekněte nalevo). 5 hvězda SUNSET RESORT nás přivítala v pravdě královsky. Osobně si pro nás s megafonem přišel místní animátor a zavedl nás přímo na recepci pavilonu Eta.
Personál byl perfektně vyškolen a v plynulé angličtině nás instruoval kolik budeme platit, když ztratíme kartu a jak je to s klíčkama od pokoje. Nelenili jsme , vybalili svoje batožiny – pivo, limo, víno chips – a vyrazili do nejbližšího ALL INCLUSIVE baru.

Suprise suprise. Jen co jsme se vrtli k baru pro první ze slibovaných piv za dařbujána :-P tak nás místní extrémně milý personál poslal do vylyžkoštěte, že jim došel sud. Tak jsem poslední splašky přenechal Josephovy a následoval úprk do pavilonu Gama, kde jsme v baru nechali namíchat pravověrně pančovanou Kamenica+apa(čti pivo s vodou). Třeba to tak jenom chutnalo a opravdicky ho nepančovali. V tom případě nikdy v Bulharsku nepijte Kamenice pivko, protože stojí za velký- "Gawno", "sunt la fell",  "just bere" – translace do češtiny: "Prostě jsou to chcanky". Ale aspoň jsou zadarmo a studený.

"Znáte to, když jste na sračky. Tak pokud byste potkali Josefa, tak by vás poslal do píčí způsobem, že byste mu za to ještě poděkovali. FUCK YOU by Joseph. Made my day."

Nechali jsme si natočit rovnou dva korbele. Oni to teda byli kelímky, ale moje imaginace bejvá celkem utržená ze řetězu. Vyrazili jsme na pláž. Fujavica jak pijavica, alias vítr vytvářel na hladině Mare neagra 2 metrové vlny a my se nechali unášet nevšedním zážitkem s alkoholovým přídavkem. Za činč minute jsme se společně s polovinou Ubiosoftu vyřádili a nechali se do sucha ovanout.

Čas na další pívo a vzhuru do ALL INCLUSIVE Diamond restaurant v pavilonu Sigma. Švédské stoly nás ohromili svou bohatostí a rozmanitostí. Od uzeného, pečeného a vařeného masa, přes veškeré druhy příloh (rýže, brambory všeho druhu, fazole či těstoviny) a s nepřeberným množstvím desertů.

Nacpal jsem si nácka až k prasknutí a zapil to kolou .Ano, u každé z restaurací – Diamantové, Smaragdové, Safírové a Briliantové je přidružený bar. Oni by nám holky neměli v době oběda a večeře nabízet alkoholické nápoje, ale nějak se na to moc nehledí, takže se chlastá i u jídla. Ale co že to vlastně v tom ALL INCLUSIVE máme k dispozici za nápoje: 4 různé nealkoholické nápoje, minerálku, 4 druhy alkoholických koktejlů, 4 druhy non-alkoholických koktejlů, místní alc. Speciality – zelená, anýzovka, gin, vodka, rum, whisky, brandy, šnaps, liguere a točené pivo s rozlévaným vínem. Nějaký džusy k obědu a káviška s čajem k snídani, to je v 5 hvězdách samozřejmost. Navíc si po ránu můžem dát horké nebo studené mléko a obligátní minerálku. Matonku mi tu ale stejně asi nenalejou :-/

V jednu ráno jsem se rozhodl, že nejlepší nápad bude jít se vykoupat do lokálního Mare neagra. Takže jsme se zbalili a vydali se na pláž. Jedinej, kdo byl ochotnej se převlíknout do plavek  vlézt do ledové vody byl…voila HOLISTR. Už po cestě foukal decentní větřík, ale nedbal jsem rad domácích doktorů ni rad babských a byl rozhodnut jít do moře za každou cenu. Neexistovalo abych zaváhal. Sundal jsem ze sebe svoje oblečení a bez mrknutí oka vběhl do vln. Voda byla kupodivu docela teplá a vítr nebyl cítit ani za mák. Takže jsem si dal 100m tam a 100m zase zpět a užil jsi absolutní opojení TXC ve spojení s vodou. Neznám lepší pocit než nechat se laskat vodou po celém těle a užívat si extatický pocit volnosti pohybu. Best night swimm ever.

Omluvte prosím zhoršenou kvalitu stylistickou, syntaktickou i gramatickou. Když jsem to psal, byl jsem SILNE pod vlivem návykových a omamných látek.